Stojíte na prahu sezení, už jste se usadili, terapeut vás pozoruje, a najednou - nic. Žádné slovo. Žádný výraz. Jen ticho. A vy si říkáte: ticho v terapii je něco špatného? Nebo je to jenom on? Nebo já? Proč se to tak dlouho netíží? Proč nemůžu nic říct?
Ticho v terapii není chyba. Není selhání. Není prázdný prostor, který by měl být vyplněn. Je to jedna z nejhlubších částí terapeutického procesu. A přesto ho většina lidí na začátku nenávidí. Výzkumy ukazují, že 78 % klientů v Česku původně vnímá ticho jako nepříjemné, neúčelné, dokonce jako ztrátu času. Ale po šesti měsících toho, co se děje v tichu, 92 % z nich říká: teď už to chápu.
Co se vlastně děje, když mlčíte?
Nejde o to, že jste „zablokovaní“ nebo že „nemáte co říct“. Jde o to, že se vnitřně přepínáte. Když se v terapii mlčíte, vaše mozek přestává být v režimu „odpověď“ a přechází do režimu „prožívání“.
Existují různé typy ticha. Některé jsou jako zábrana - ticho, které vzniká, když se bojíte, že vás někdo nepochopí, nebo že řeknete něco špatného. Toto ticho je zranitelné. Váží se na něm strach. Jiné ticho je plodné. To je to, když se vám v hlavě začínají objevovat věci, které jste dlouho ignorovali. Váží se na něm přemýšlení. A pak je tu ticho jako symptom - ticho, které přichází s únavou, s depresemi, s pocitem, že „nic to nesmíří“.
Podle výzkumu z Karlovy univerzity 65 % terapeutů rozlišuje alespoň čtyři typy ticha. A každý z nich vyžaduje jiný přístup. Některé ticho se musí respektovat. Jiné se musí jemně otevřít. A některé se musí sledovat, protože mohou být varováním.
Proč terapeut neříká nic?
Velká část klientů si myslí, že když terapeut mlčí, znamená to, že neví, co říct. Ale to je přesně opak pravdy. Terapeut mlčí, protože ví, co říct - a proto neříká nic. Když vy mlčíte, on nechává prostor. Když vy mlčíte, on vás nechává být. A to je jedna z největších darů, které může terapeut dát.
Prof. PhDr. Jana Šťastná z Univerzity Karlovy říká: „Ticho je pro klienta příležitostí ke kontaktu se sebou samým, kterou by v běžném životě neměl.“ V našem světě, kde každá chvíle je zaplněná notifikacemi, příběhy, dopisy, videi - ticho v terapii je jediné místo, kde můžete být opravdu sami. Bez toho, abyste museli něco říct. Bez toho, abyste museli něco dokazovat. Bez toho, abyste museli být něčím.
Ale tohle ticho může být i bolestné. Dr. Martin Vávra z FN Motol upozorňuje: „Nesprávně aplikované ticho může prohlubovat izolaci klienta, zejména u těch, kteří mají traumata nebo jsou na začátku terapie.“ Když jste vystaveni opakovanému emocionálnímu opuštění, ticho může vypadat jako odmítnutí. A to je důvod, proč terapeut nikdy nesmí ticho používat jako nástroj trestání nebo odmítání.
Když ticho trvá déle než 90 sekund - co dělat?
Průměrné ticho v terapii trvá 15-45 sekund. Ale když překročí 90 sekund, je to signál. Podle průzkumu 71 % českých terapeutů považuje 90 sekund za kritickou hranici. Po tomto čase se ticho začíná měnit z prostoru na napětí.
Tady přichází na scénu jedna z nejúčinnějších technik: otázka pro prohloubení. Tato technika je používána 89 % terapeutů v Česku. Místo toho, abyste se ptali „Co se děje?“, terapeut se ptá: „Vidím, že tu chvilku mlčíme. Mohu se zeptat, co se vám právě honí hlavou?“
Tato otázka není nátlak. Není kontrola. Je to otevřený dveře do vnitřního světa. A ona funguje, protože nevyžaduje odpověď - jen přístup. A přístup je vždycky možný.
Nejčastější chyba? Terapeut se sám začne vyprávět. „Vím, co cítíte - já jsem to zažil taky.“ To není pomůcka. To je přesměrování. Ticho není místo pro terapeuta. Je to místo pro vás.
Co dělat, když ticho vás děsí?
Představte si: sedíte, ticho trvá, a vy se cítíte jako v škole, když vás učitel vyzval k odpovědi a vy jste nevěděl. Vaše ruce se potí, srdce buší, a vaše mysl říká: „Nemůžu to zvládnout.“
Psycholog Mgr. Lucie Svobodová doporučuje tři kroky:
- 1. Připomeňte si: ticho není selhání. Je to součást procesu. Stejně jako když se učíte jezdit na kole - nejprve padáte. A pak se to stává přirozené.
- 2. Zaměřte se na tělo. Co cítíte v rukou? V krku? V břiše? Co se děje, když neříkáte slova? Často je v těle více pravdy než ve slovech.
- 3. Pokud ticho přetrvává - mluvte. Nejste na návštěvě u „přítele, který ví, co říct“. Jste na návštěvě u někoho, kdo vás vede, když nevíte, co říct. Takže řekněte: „Mám pocit, že tohle ticho mě děsí. Mohli bychom o tom mluvit?“
Podle studie z roku 2022, která sledovala 320 klientů, 85 % z nich řeklo, že klíčové bylo pochopení: „Ticho je pro mě, ne pro terapeuta.“ A 72 % zaznamenalo, že až po 8-12 sezeních začali ticho vnímat jako „dar času pro sebe“.
Co se děje, když ticho není ticho?
Ve světě online terapií se ticho změnilo. Technické zpoždění, přerušený signál, chvíle, kdy se „něco zaseklo“ - to všechno klienti často vnímají jako „násilné ticho“. A to je nebezpečné. Když se vám při videokonferenci přeruší spojení, a terapeut se neozve pět sekund - vaše mozek si říká: „Znovu mě opustil.“
Studie z Univerzity Palackého (2023) ukazuje, že v online terapiích je potřeba o něco víc pozornosti. Terapeut musí být vědomý, že „ticho“ může být technické, ne emocionální. A musí to jasně označit: „Zaznamenal jsem, že spojení se ztratilo. Chci vědět, co se děje u vás, když jste se na chvíli neozvali.“
Na druhou stranu - v Česku je kultura ticha jiná. Průzkum z roku 2023 ukazuje, že 68 % českých klientů preferuje, aby terapeut při tichu udržoval oční kontakt. V USA to je jen 42 %. To znamená: v našem kontextu je ticho nejen vnitřní zkušenost - je to i fyzická přítomnost. Když terapeut vás při tichu sleduje očima, neříká: „Mluv.“ Říká: „Jsem tady. A ty jsi v pořádku.“
Co se stane, když se naučíte ticho milovat?
Klient Jan P. (45 let) říká: „Po letech komunikace přes social media bylo to ticho pro mě obrovské osvobození.“
Na začátku terapie jste možná věřili, že musíte být „dobrým klientem“ - že musíte mluvit, odpovídat, být inteligentní, přiznat se, být silný. Ale ticho vás osvobozuje od toho. Ticho vás učí, že jste dostateční i bez slov. Ticho vás učí, že vaše tělo, vaše emoce, vaše myšlenky - všechny ty věci - jsou důležité i bez toho, abyste je vyslovili.
Podle metaanalýzy 37 studií z let 2010-2020 je strategicky používané ticho zvyšuje efektivitu terapie o 23 % u klientů s úzkostnými poruchami. Ale u klientů s poruchami osobnosti může být ticho nebezpečné - pokud není správně zavedené. To je důvod, proč terapeut musí být zkušený. Protože ticho není nástroj pro každého. Je to nástroj pro ty, kdo jsou připraveni ho přijmout.
PhDr. Eva Dvořáková v knize „Ticho jako terapeutický nástroj“ píše: „Ticho není mezera. Je to prostor, kde se všechno může narodit.“
Co si pamatovat?
- Ticho v terapii není chyba - je to nástroj.
- Nejčastější typ ticha je ticho z nejistoty - a to je normální.
- 90 sekund je hranice, kdy terapeut by měl jemně zasáhnout.
- Nejúčinnější technika: „Co se právě děje u vás?“
- Ticho není pro terapeuta - je pro vás.
- Ve většině případů se ticho změní z bolesti na dar - ale potřebuje čas.
Neříkejte si: „Nemám co říct.“
Říkejte si: „Více se mi ještě neřeklo.“
Je ticho v terapii normální?
Ano, ticho v terapii je úplně normální a dokonce nezbytné. Výzkumy ukazují, že 78 % klientů na začátku ticho vnímá jako nepříjemné, ale po 6 měsících 92 % z nich začíná chápat jeho hodnotu. Ticho není chybou komunikace - je to prostor pro prohloubení.
Proč terapeut neříká nic, když mlčím?
Terapeut neříká nic, protože vás nechává být. Jeho úloha není vyplnit ticho slovy, ale umožnit vám, abyste se dotkli toho, co se u vás děje uvnitř. Pokud by terapeut hned začal mluvit, přesměroval by pozornost na sebe - a ne na vás.
Jak dlouho by mělo trvat ticho v terapii?
Průměrně trvá ticho v terapii 15-45 sekund. Ale když překročí 90 sekund, je vhodné, aby terapeut jemně zasáhl. 71 % českých terapeutů považuje 90 sekund za hranici, po které je ticho potřeba tematizovat, aby se nevyvinulo v napětí.
Co dělat, když mi ticho dělá strach?
Zaměřte se na své tělo - co cítíte? Co se děje ve vašem dechu? Není potřeba hned mluvit. Ale pokud ticho trvá déle než minutu a cítíte se ztraceně, můžete terapeuta klidně požádat: „Cítím se zde ztraceně. Mohli bychom to probrat?“ Ticho není test - je to prostor.
Je ticho v online terapii jiné než v osobní?
Ano. V online terapii může technické zpoždění vypadat jako „násilné ticho“ - a to může vyvolat staré obavy z opuštění. Terapeut v online prostředí musí být zvlášť opatrný a vždy vysvětlit, zda je ticho technické nebo emocionální. V Česku je pro klienty důležitý i oční kontakt - 68 % preferuje, aby terapeut při tichu zůstal v kontaktu pohledem.
