Peer mentoring není jen slovo z anglického světa. Je to jedna z nejúčinnějších metod, jak pomoci dospívajícímu s poruchou autistického spektra (PAS) najít své místo ve světě. A přesto v Česku o ní téměř nikdo neví. Zatímco v Německu nebo USA mají teenagery s autismem mentory ve stejném věku - kteří jim ukazují, jak se chovat ve škole, jak si vybudovat přátelství, jak říct „ne“ - v naší zemi to zůstává výjimkou. Neexistují strukturované programy. Nejsou financovány. Nejsou učeny v terapeutických školách. A přesto, když se to podaří, mění to životy.
Co vlastně peer mentoring znamená pro dospívajícího s PAS?
Představ si, že jsi 15letý chlapec s autismem. Každý den jdeš do školy, ale necítíš se součástí třídy. Mluvíš jen, když tě někdo přímo osloví. Znáš pravidla, ale nevíš, proč je někdo směje, když řekneš něco přímo. V domácnosti tě má matka ráda, ale neví, jak ti pomoci s tím, co se děje v hlavě, když jsi v autobuse nebo v jídelně.
Teď si představ, že se ti objeví někdo ve věku 17 let. Ten chlapec taky má autismus. Ví, co je to „socialní přetížení“. Ví, jak se chovat, když ti někdo řekne „cože?“ a ty si nejsi jistý, jestli tě znevažuje, nebo jen neslyšel. A ví, jak se připojit k hovoru, aniž bys musel všechno říct nahlas. Ten chlapec ti neříká, co máš dělat. Ukazuje ti. Spolu jdete na kafe. Spolu hrajete hry. Spolu se snažíte pochopit, proč se někdo chová tak, jak se chová.
Toto je peer mentoring. Není to terapie. Není to výuka. Je to přátelství, které má cíl. Mentoringový pár se setkává pravidelně - jednou za týden, dvakrát za měsíc. Není to „pomocník“ nebo „asistent“. Je to vrstevník. Kdo prožil podobné věci. A kdo chce, aby to bylo lepší i pro tebe.
Proč je to důležité právě v dospívání?
Ve věku 12-18 let se změní všechno. Škola přestává být jen místo, kde se učíš matematiku. Stává se místem, kde se musíš naučit, jak se přizpůsobit, jak se připojit, jak se neztratit. Ti, kteří nemají autismus, to dělají automaticky - sledují, kopírují, experimentují. Ti s PAS často nemají k tomu přístup. Některé z nich se stáhly do světa, kde je bezpečnější být sami. Jiné se snaží „předstírat normálnost“ - a vyčerpávají se.
Peer mentoring to mění. Není třeba předstírat. Můžeš říct: „Nechápu, proč se všichni smějí.“ A mentorem ti odpoví: „Já taky ne. Ale já se naučil, že když se to stane, můžu se zeptat: ‚Co je vtipné?‘ - a často se to ukáže jako něco úplně jiného.“
Studie z USA ukazují, že teenagery s PAS, kteří mají pravidelné setkání s peer mentorem, mají o 40 % vyšší šanci na získání přátelství ve škole. Mají nižší úroveň úzkosti. Mají větší sebedůvěru. A nejvíc důležité - mají někoho, kdo je nevyhodnocuje, jen chápe.
Co v Česku existuje - a co ne?
Ve všech zdrojích, které jsem prohledal, neexistuje v Česku žádný strukturovaný peer mentoring program pro dospívající s PAS. Žádná organizace - ani NAUTIS, ani ABA-Centrum, ani Podané ruce - neuvádí takovou službu. NAUTIS pořádá víkendové pobyty pro rodiče, aby se naučili zvládat stres. ABA-Centrum pomáhá dětem do 12 let. Podané ruce nabízí hlídání, ale ne přátelství. Paspoint se zaměřuje na předškolní věk. Son-rise program je skvělý, ale je určen pro děti a rodiče. Nikoli pro teenagery a jejich vrstevníky.
Některé rodiny se snaží najít řešení samy. Jeden otec měl „slečnu na hlídání ze sousedství“, která si hrála s jeho synem na zahradě. To bylo krásné. Ale nebylo to mentoring. Bylo to hlídání. Jeden terapeut v Praze se snažil spojit dva teenagery s PAS - ale nebylo to formální. Nebylo to plánované. Nebylo to podporováno organizací. A po pěti měsících to zhaslo.
Neexistuje žádný přehled, kde by se dalo najít někdo, kdo by chtěl být peer mentorem. Neexistuje žádný školicí kurz pro teenagery, kteří chtějí pomáhat. Neexistuje žádná dotace, která by to umožnila. A proto se většina dospívajících s PAS v Česku nechává na své.
Co by měl peer mentoring program obsahovat?
Kdyby se v Česku někdy zavedl, měl by mít jasnou strukturu:
- Volba mentora: Mentorem může být teenagery s PAS nebo bez něj - ale musí mít schopnost naslouchat, být trpělivý a neřešit problémy za druhého. Ideální je, když má i vlastní zkušenost s autismem.
- Pravidelné setkání: Jednou za týden, 60-90 minut. V klidném prostředí - knihovna, kavárna, park. Není třeba „pracovat“. Stačí být spolu.
- Volný obsah: Neexistuje „kurz“. Není třeba učit pravidla. Mentoring se děje přes hovory, hry, společné aktivity. „Co tě dnes zneklidnilo?“ „Co tě dnes bavilo?“
- Podpora pro mentora: Každý mentor potřebuje někoho, kdo ho podpoří. Pravidelné setkání s terapeutem nebo koordinátorem, který mu pomůže zpracovat zkušenosti.
- Nezávislost na rodině: Mentoring není „pomoc pro rodiče“. Je to prostor pro dospívajícího, kde nemusí být „dítě“. Kde může být jen on.
Nejlepší příklad je z Německa: tam mají programy, kde mentoři dostávají 20 hodin školení, pak pracují 6 měsíců s mentee, a pak se přesunou na jiného. Výsledek? 85 % mentee řeklo, že se cítí méně osamělé. 78 % řeklo, že se cítí lépe ve škole.
Co můžeš udělat teď?
Než se v Česku něco změní, můžeš začít sám.
- Pokud máš dítě s PAS: Zkus najít teenagera ve třídě, který je „tichý“, ale přátelský. Neříkej mu, aby „pomohl“. Řekni: „Myslím, že by se ti mohlo líbit, kdybyste si někdy sedli spolu na kafe.“ Nech to na něm. Pokud se to někdy stane, nech to být. Neříkej „děkuju“. Neříkej „to je skvělé“. Nech to být jen přátelství.
- Pokud jsi teenagery a máš autismus: Pokud máš někoho, kdo tě chápe, nech ho tam. Pokud nemáš, hledej někoho, kdo má taky pocit, že „nejsi jako ostatní“. Společně můžete vytvořit svůj vlastní mentoring. Stačí jednou za týden. Stačí sedět. Stačí říct: „Dnes jsem se cítil jako když jsem se ztratil v metru.“
- Pokud jsi učitel nebo terapeut: Zkus navrhnout na škole nebo v centru program „Přátelé ve věku“. Neříkej „peer mentoring“. Řekni: „Chceme, aby si teenagery s PAS našli někoho, kdo jim neříká, co dělat, ale kdo jim jen sedí vedle.“
Proč to vůbec funguje?
Protože autismus není chyba. Je to jiný způsob, jak vnímat svět. A když někdo, kdo vnímá svět stejně jako ty, řekne: „Já to taky cítím.“ - není to terapie. Je to přijetí. Je to domov.
Nejde o to, naučit dospívajícího s PAS, jak se chovat. Jde o to, aby se cítil, že nemusí být jiný. A to nejde naučit z knihy. Jde to jen přes lidskou přítomnost.
Co se stane, když to neuděláme?
Když dospívající s PAS nezískají podporu vrstevníků, často se stáhnou. Někteří přestanou chodit do školy. Někteří se ztratí v internetu. Někteří se naučí, že „jsou problém“. A pak, když dorostou, nemají nikoho, kdo by jim řekl: „Taky jsem to prožil. A jsem v pořádku.“
Peer mentoring není luxus. Je to základní lidská potřeba. A v Česku je to ještě nezakoupená možnost.
Je peer mentoring stejný jako terapie?
Ne. Peer mentoring není terapie. Není zaměřený na „opravu“ chování. Není plánovaný jako léčebný program. Je to přátelství, které má cíl - pomoci dospívajícímu s PAS cítit se přijatým. Mentoringový pár se setkává, aby si spolu prožívali každodenní situace, ne aby řešili problémy. Terapie je o změně. Peer mentoring je o přijetí.
Může být peer mentorem někdo bez autismu?
Ano, ale je mnohem efektivnější, když je mentor také s PAS. Důvod je jednoduchý: když dospívající s autismem vidí, že někdo, kdo je jako on, umí být v klidu, mluvit o svých pocitech a přežít, tak to pro něj znamená více než jakákoli rada. Mentoring s vrstevníkem bez autismu může fungovat, ale jen pokud je ten mentor velmi citlivý, trpělivý a připravený naslouchat - a ne řešit.
Kde v Česku hledat někoho, kdo by mohl být peer mentorem?
V současné době v Česku neexistuje žádný seznam nebo databáze peer mentorů pro dospívající s PAS. Některé rodiny se snaží najít řešení samy - například přes školu, kde se ptají na spolužáky, kteří jsou „tichí“, ale přátelští. Některé organizace jako NAUTIS nebo ABA-Centrum neuvádějí takové služby. Pokud chceš začít, nejlepší je hledat někoho, kdo už má zkušenost s autismem - ne nutně v organizaci, ale v okolí. Může to být student na střední škole, který má bratra s PAS, nebo teenager, který se zúčastnil nějakého výukového programu.
Je peer mentoring drahý?
Ne. Peer mentoring nemusí být drahý. V zahraničí jsou některé programy financovány státem nebo neziskovkami. V Česku je to zatím neziskové. Pokud se dva teenagery setkávají jednou za týden v parku nebo knihovně, stojí to jen čas. Pokud se rozhodneš začít program, můžeš hledat podporu od obce nebo nadace - ale neexistuje žádná státní dotace pro tento typ podpory. Klíčové je, že to není služba za peníze. Je to vztah.
Jak dlouho by měl peer mentoring trvat?
Není třeba stanovovat pevný termín. Některé páry se setkávají 6 měsíců, jiné 2 roky. Některé vztahy přetrvají i po skončení školy. Důležité je, aby se setkávání nekončilo, když „dítě vyrůstá“. Některé dospívající potřebují mentora i v 19 letech. Pokud vztah funguje, nech ho být. Pokud přestane, nech to být také. Nejde o „dokončení“, jde o přirozený tok.
