Dětské trauma není jen bolestivá vzpomínka. Je to hluboká rána, která se může přenášet skrze celý život - do vztahů, zdraví, pracovních možností a dokonce do toho, jak si člověk myslí o sobě samotném. Studie ACE, která v roce 1998 změnila pojetí zdravotní péče, ukázala něco, co mnozí dosud považovali za „jen“ špatnou dětství: že každá zkušenost s násilím, zanedbáním nebo ztrátou může fyzicky změnit tělo a mozek. A to nejen u několika výjimečných případů. Většina lidí, která zažila nějaké trauma v dětství, to ani neví, že to souvisí s tím, co se s nimi děje dnes.
Co je vlastně studie ACE?
Studie Adverse Childhood Experiences (ACE) byla jedna z největších a nejvýznamnějších v historii psychologického výzkumu. Zahrnovala 17 337 dospělých lidí, kteří se účastnili preventivních prohlídek u zdravotní pojišťovny Kaiser Permanente v Kalifornii. Vědci, vedení lékaři Vincentem Felittim a Robertem Andou, je nejprve dotazovali na deset konkrétních typů negativních zkušeností v dětství - od fyzického násilí až po rozvod rodičů. Poté je sledovali po celý život, aby zjistili, jak se tyto zkušenosti projevují v dospělosti.
Výsledky byly šokující. Přes 60 % účastníků mělo alespoň jednu z těchto zkušeností. A více než 20 % jich mělo tři nebo více. To znamená, že v každé třetí rodině v USA byl někdo, kdo v dětství prožil něco, co ho trvale poškodilo. A to nebylo „něco“ - to byly konkrétní, měřitelné události.
Deset druhů dětského trauma, které mění život
Studie ACE rozlišuje přesně deset typů adverzních zkušeností. Každá z nich přidává bod do takzvaného ACE Score - od 0 do 10. Čím vyšší skóre, tím větší riziko problémů v dospělosti.
- Fyzické týrání
- Emocionální týrání (např. pohrdání, vyhrožování, odmítání)
- Sexuální zneužívání
- Fyzické zanedbávání (nedostatek jídla, oblečení, hygieny)
- Emocionální zanedbávání (nerozumění, nezajímání se o pocity dítěte)
- Domácí násilí na matce nebo jiné blízké osobě
- Duševně nemocný blízký člen rodiny (např. deprese, schizofrenie)
- Zneužívání alkoholu nebo drog v domácnosti
- Rozvod nebo rozchod rodičů
- Uvěznění blízkého člena rodiny
Tyto události nejsou „příležitostnými“ špatnými okolnostmi. Jsou to systematické, opakující se stresory, které tělo považuje za hrozbu. A když se taková hrozba opakuje v dětství, kdy je mozek ještě ve vývoji, začínají se měnit neurologické cesty. Nejen v hlavě - ale i v imunitním systému, v srdci, v játrech.
Co se stane s tělem, když trauma trvá?
Studie ACE ukázala, že každý bod ACE Score zvyšuje riziko určitých onemocnění. Není to jen „psychologické“ zatížení. Je to fyzický proces.
Osoba s ACE Score 4 nebo více má:
- 4x vyšší riziko chronické obstrukční plicní nemoci (COPD)
- 3,5x vyšší riziko ischemické choroby srdeční
- 3x vyšší riziko onemocnění jater
- 7x vyšší riziko problémů s alkoholem
- 10x vyšší riziko nelegálního užívání drog
- 4,5x vyšší riziko depresivních poruch
- 12x vyšší riziko pokusů o sebevraždu
Co to znamená v praxi? Že někdo, kdo ve věku 10 let viděl, jak jeho otec bije matku, a pak ho nechal doma sám na týden, může ve věku 40 let mít infarkt - a nikdo mu neřekne, že to souvisí s tím, co zažil jako dítě. To je důvod, proč ACE studie převrácela přístup k zdravotní péči. Už nejde jen o to, co děláš dnes. Je to o tom, co se ti stalo v osmi letech.
Nejen fyzické zdraví - ale i vztahy, práce a sebevědomí
Nejhorší dopady trauma nejsou jen v nemocnicích. Jsou v každodenním životě.
Lidé s vysokým ACE Score častěji:
- Nejsou schopni udržet stabilní pracovní místo
- Mají problémy s důvěrou - a proto se jim těžko vytvářejí vztahy
- Začínají kouřit v 13 letech
- Mají neplánované těhotenství v 16 letech
- Stále cítí, že nejsou „dostatečně dobrí“
- Jsou příliš citliví na kritiku
- Občas se „vypnou“ - jako by nebyli přítomní
Toto není „špatná osobnost“. Je to reakce na to, co tělo naučilo, že je bezpečné. Když jsi jako dítě vždycky čekal, že něco zle přijde, tělo se naučilo být v neustálé připravenosti. To se jmenuje chronický stres. A ten ničí nervový systém, imunitu, hormony - a schopnost být v klidu.
Je to nevyhnutelné? Ne. Ale potřebuješ jiný přístup
Největší mýl, která se šíří, je: „Když jsi zažil trauma, jsi pořádně zničený.“ To není pravda. Studie ACE neříká, že trauma je rozsudek. Říká, že je to riziko - a riziko můžeš ovlivnit.
Naše tělo není zničené. Je přizpůsobené. A přizpůsobení lze překonat. Když se člověk dostane do bezpečného prostředí - když najde terapeuta, který mu řekne: „Není to tvá vina,“ nebo když se spojí s někým, kdo ho opravdu slyší - mozek začíná znovu učit. Nejde o to, aby se minulost „vymazala“. Jde o to, aby se tělo naučilo, že teď už není v nebezpečí.
Ve Švédsku, Norsku a i v České republice se začínají používat trauma-respektující přístupy ve školách, klinikách a sociálních službách. Například organizace Šance Dětem v ČR používají ACE Score k tomu, aby rozpoznaly děti, které potřebují podporu dříve, než se problémy rozrůstou. A to je klíč: nečekat, až dítě bude v krizi. Přijít, když ještě můžeš pomoci.
Co můžeš dělat, pokud jsi zasažený?
Nemusíš být „zničený“. Ale potřebuješ jiný přístup k sobě.
Nejprve: pochopte, že to, co se ti stalo, není tvoje chyba. To je první krok. Většina lidí, kteří prožili dětské trauma, se cítí vinní - že něco udělali špatně. To je iluze. Trauma není trest za špatné chování. Je to následek násilí, zanedbání nebo strachu, které tě nechalo bez ochrany.
Druhý krok: najdi bezpečný vztah. To může být terapeut, kamarád, člen rodiny, skupina podpory. Není důležité, kdo je to - ale jestli ti toto člověk umožní být sebou samým bez strachu. Tělo potřebuje znovu naučit se důvěře. A to jde jen skrze bezpečný kontakt.
Třetí krok: vědomě vytvářej pozitivní zkušenosti. Čtení knihy, chůze v přírodě, zvuky hudby, pohyb - všechno to může pomoci mozku přeprogramovat se z „připravenosti na nebezpečí“ na „přítomnost v bezpečí“. Nejsou to „přípravky“ - jsou to „výživa pro nervový systém“.
Proč to všechno děláme?
Studie ACE není jen o statistikách. Je to o tom, že každý člověk, který se bude snažit, může mít jinou budoucnost - i když jeho dětství bylo zničené. Není to o tom, abychom „zapomněli“ na minulost. Je to o tom, abychom přestali považovat zdravotní a sociální problémy za „osobní selhání“ a začali je vidět jako důsledek nespravedlivého prostředí.
Když se dítě, které vidělo, jak ho jeho matka bijí, dostane k terapeutovi, který mu řekne: „Nechápu, proč ti to někdo udělal, ale teď tě budu chránit,“ - tenhle okamžik může změnit celý život. Ne proto, že se něco „vyhojí“. Ale proto, že se tělo konečně naučí: „Teď už nejsem sám.“
Studie ACE nám říká: nejsme zničeni tím, co nám udělali. Jsme přeživší. A přeživší mají právo na léčbu. Ne na „výpravu“. Ne na „výzkum“. Ne na „důvěru v systém“. Ale na jednu jednoduchou věc: na to, aby někdo viděl, že jsme tam byli. A že to nebylo naše vina.
