Skupinová terapie pro poruchy osobnosti: Jak DBT dovednosti a podpůrné skupiny pomáhají žít lépe

Porucha osobnosti není jenom „málo odolný“ charakter. Je to hluboká, trvalá potíž s tím, jak řídit emoce, jak se chovat ve vztazích, jak se vůbec cítit vlastním já. Mnozí lidé s hraniční poruchou osobnosti, ale i s jinými typy poruch, žijí v neustálém chaosu - náhlé výbuchy vzteku, sebevražedné myšlenky, zničené vztahy, pocit, že nikdo nechápe. A přesto je tu cesta ven. Nejúčinnější z nich? DBT terapie - a hlavně její skupinová část.

Co je DBT a proč je jiná?

Dialekticko-behaviorální terapie, nebo DBT, nebyla vymyšlena jako další forma „pogovorování“. Vznikla v 80. letech od psycholožky Marthy Linehanové, která sama zažívala extrémní emoční bolest. Věděla, že tradiční terapie často selhávají u lidí, kteří se cítí příliš přetížení, aby se mohli „přemýšlet o svém dětství“. Potřebovala něco, co pomůže žít, nejen rozumět.

DBT funguje jako nástrojářská skříňka. Místo abyste se snažili „přestat být emocionální“, učí vás, jak s emocemi pracovat - bez zničení sebe sama nebo ostatních. Její síla leží v čtyřech pilířích, které se učí v skupině: všímavost, efektivita ve vztazích, regulace emocí a tolerance stresu.

Skupinový trénink: Učíte se, ne jen hovoříte

Většina terapií je jedna na jednu. DBT je jiná. Skupinové tréninky nejsou „pogovorování o problémech“. Jsou to kurzy. Jako kdybyste šli na kurz jízdy na kole - jen místo kola učíte, jak neztratit se v emocionální bouři.

Každá skupina trvá 12 týdnů a probíhá dvakrát týdně. V průběhu toho času se naučíte konkrétní dovednosti:

• Všímavost: Jak se vrátit do chvíle, kdy jste v bezpečí - ne v minulém konfliktu ani budoucí katastrofě. Například: „Co slyším právě teď? Co cítím na kůži?“
• Regulace emocí: Jak poznat, co vás rozčílí, a nezabít to hraním si s nožem, pitím alkoholu nebo sebezapíráním. Naučíte se sledovat emoce jako vlny - ne jako náhlý výbuch.
• Interpersonální efektivita: Jak říct „ne“ bez pocitu viny, jak požádat o pomoc bez sebeobviňování, jak se vyhnout manipulaci - ani ji nevyužívat.
• Tolerance stresu: Když všechno padá, jak přežít pět minut, než se rozhodnete, co dělat dál. Tady se učíte techniky jako „zaměření na pět věcí, které vidíte“, nebo „představte si, že jste v bezpečné chodbě“.

Tyto dovednosti se nebudou používat jen v terapii. Použijete je při práci, když se s partnerem hádáte, když vás někdo zraňuje, nebo když se probudíte a cítíte, že život je příliš těžký.

Podpůrné skupiny: Nejste sami

Po absolvování DBT tréninku se mnoho lidí cítí ztraceně. „Už jsem to všechno naučil, ale kde teď je můj prostor?“

To je, kde přicházejí podpůrné skupiny. Nejsou to terapie. Nejsou to kurzy. Jsou to místa, kde můžete přijít jako jste - bez vysvětlování, bez výmluv, bez potřeby být „v pořádku“.

V Ostravě Centrum Kaleidoskop pořádá podpůrné skupiny pro mladistvé, kteří již dokončili DBT. V Brně mají absolventské skupiny, které se scházejí jednou měsíčně. V Kognitere je podpůrná skupina pro rodiče - lidé, kteří vidí své děti trpět a cítí se bezmocní. Tam se učí, jak nepřetěžovat, jak nezakazovat, jak se neztratit ve starostech o dítě.

Tyto skupiny neřeší nové problémy. Udržují to, co jste se naučili. A ukazují vám: „Vidíme, že to jde. My to děláme taky.“

Jak to vypadá v praxi?

Představte si 25letou Martu. Ztratila práci, partner ji opustil, začala se řezat. Vstoupila do DBT programu na Psychiatrické klinice v Brně. První týdny jen plakala. Ale ve skupině se naučila „techniku 5-4-3-2-1“: „Vidím 5 věcí, slyším 4 zvuky, cítím 3 věci na kůži, voním 2 věci, chuťuji 1 věc.“

Při prvním výbuchu vzteku, když chtěla rozbít všechno, použila to. Nezničila nic. Jen seděla, dýchala, a pak si napsala: „Co jsem chtěla říct? Co jsem potřebovala?“

Po šesti měsících se vrátila k práci. Ne jako „vyléčená“. Ale jako někdo, kdo už nebojí svých emocí. Každý měsíc chodí na podpůrnou skupinu. Tam se s ní podělila o to, jak se naučila říct „ne“ své matce, která ji vždy obviňovala.

To není „zázrak“. To je práce. Ale práce, která má smysl.

Kde to najít v Česku?

DBT není dostupná v každé ambulanci. Ale v Česku už je několik míst, která to dělají správně:

• Psychiatrická klinika FN Brno: Kompletní 24týdenní program s individuální terapií, telefonickým koučinkem a podpůrnou skupinou pro absolventy. Vše ambulantně, hrazeno pojišťovnou.
• Centrum Kaleidoskop, Ostrava: Nabízí denní, večerní a mladistvá verze DBT. Také podpůrné skupiny pro děti a rodiče.
• Ambulance Kognitera: Zaměřená na skupinové tréninky dovedností. Má podpůrné skupiny pro rodiče - jedna z mála takových v zemi.
• Projekt Gradient: Kompletní týmový přístup s pravidelnými supervizními schůzkami terapeutů. Telefonický koučink je zde dostupný i mimo pracovní hodiny.

Všechny tyto programy jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. Nemusíte platit nic navíc. Stačí se přihlásit a nechat se vést.

Co se stane, když to nezvládnete?

Nikdo neříká, že to bude snadné. Některé dny budou špatné. Někdy se budete cítit, že to všechno je zbytečné. To je normální.

DBT neřeší „všechno najednou“. Řeší jednu chvíli najednou. Jednu dechovou techniku. Jedno „ne“ řečené hlasem. Jednu skupinovou schůzku, kde se nikdo nezeptal: „Proč jsi to udělal?“

Když se cítíte, že to nejde - zavolejte svému terapeutovi. Nejde o krizovou linku. Jde o to, že někdo, kdo vás zná, vás bude držet za ruku, dokud si nevzpomenete, jak dýchat.

Proč to funguje?

DBT funguje, protože neříká: „Buď silnější.“ Říká: „Zde jsou nástroje. Používej je, když je potřebuješ.“

Nedávno vydal Národní ústav duševního zdraví v USA studii, která ukázala: lidé, kteří absolvují kompletní DBT program, mají o 50 % nižší riziko sebevražedného chování po dvou letech než ti, kteří dostali jen standardní terapii.

To není jen statistika. To je život, který se může změnit. Ne proto, že jste „zlepšeni“. Ale proto, že jste se naučili, jak přežít - a pak, jak žít.