Neverbální komunikace: Jak tělo mluví, když ústa mlčí

When you say neverbální komunikace, komunikaci, která probíhá bez slov – přes pohyby, výrazy obličeje, postoj, hlasový tón nebo kontakt pohledem. Also known as tělesný jazyk, it je základním kanálem, kterým lidé předávají skutečné emoce, i když říkají opak. Většina lidí si myslí, že to, co řeknou, je důležité. Ale ve skutečnosti v terapii, vztazích nebo i při odmítnutí alkoholu říká tělo víc než ústa. Když někdo říká, že je v pořádku, ale drží ruce v kapse, vyhýbá se pohledu a má napjaté ramena, neříká v pořádku – říká: „Nechte mě na pokoji“.

Tělesný jazyk není jen o gestech. Je to celý systém – od toho, jak si člověk sedne na židli, až po to, jak se nadechne, když se zmíní o matce nebo o alkoholu. V psychoterapii to vědí dobře: když klient řekne, že se cítí klidně, ale jeho nohy se neustále pohybují, nebo když se při zmínce o závislosti překříží ruce, to není náhoda. To je tělo, které říká pravdu. A terapeut, který to vidí, ví, kde začít. V článku o pískoterapii se děti neříkají, jak se cítí – vytvářejí svět z písku a miniatur. To je neverbální komunikace v čisté podobě. Stejně tak v herní terapii, kde dítě přes hru vyjádří strach, který nemůže slovy popsat.

Nejde jen o děti. Dospělí, kteří se snaží překonat závislost, často nevědí, jak říct: „Mám craving“ nebo „Mám strach, že to zvládnu“. Ale jejich tělo to říká – ztuhlé ramena, rychlé dýchání, pohled na zem. Pokud neumíte číst tyto signály u sebe i u druhých, ztrácíte klíčovou část léčby. V terapii se nejedná jen o to, co řeknete – ale o tom, jak to řeknete, když to řeknete a jak se při tom cítíte. Když se někdo při hovoru o rodině ztuhne, nebo když se při zmínce o sobě vzdálí o půl metru, to není náhoda. To je tělo, které se brání, bojí se nebo se stydí.

Neverbální komunikace není magie. Je to dovednost, kterou se dá naučit. Naučit se pozorovat, jak se někdo pohybuje, když mluví o něčem důležitém. Naučit se cítit, když vám někdo říká: „Všechno je v pořádku“, ale vaše vnitřní hodiny říkají: „Ne“. A naučit se používat své vlastní tělo, abyste si vytvořili bezpečnější prostor – třeba tím, že se posadíte pevně, vezmete hluboký dech a nebudete se vyhýbat pohledu. V těchto článcích najdete, jak se to dělá v praxi – od terapie s pískem a hrou, přes způsoby, jak v terapii číst emoce, až po to, jak si sám vytvořit plán, když se cítíte ztraceně. Všechno to se točí kolem jedné věci: tělo nikdy neklame. Stačí se naučit ho slyšet.