Sekundární traumatizace: Co to je a jak to ovlivňuje terapeuty i blízké

When someone works closely with trauma – like a therapist helping someone recover from addiction, abuse, or loss – their own mind and body can start to carry the weight of that pain. This is called sekundární traumatizace, stav, kdy osoba přijímá emocionální a psychické zátěže od klienta, i když sama nebyla přímo vystavena původnímu traumatu. Also known as empatické vyčerpání, it isn’t weakness – it’s a natural response to deep, repeated exposure to suffering. V Česku se o tom mluví málo, ale každý terapeut, který pracuje s traumatem, ho zažívá – a často ho ignoruje, dokud se to nezmění v vyhoření nebo depresi.

Sekundární traumatizace není jen problém terapeutů. Rodiče, partneři nebo přátelé závislých lidí mohou zažívat stejné příznaky: nespavost, nadměrnou obavu, pocit, že vždycky musí být silný, nebo náhlé výbuchy smutku bez viditelného důvodu. Když někdo denně slyší, jak dítě bylo zneužíváno, nebo jak muž zabil svou ženu v alkoholovém záchvatu, jeho mozek začíná reagovat jako by to bylo jeho vlastní zkušenost. Studie z Univerzity Karlovy ukazují, že až 60 % terapeutů, kteří pracují s traumatem, zažívá příznaky sekundární traumatizace během prvních tří let praxe. A nejde jen o „náladu“ – je to fyzická reakce mozku, která mění hladiny kortizolu a dopaminu.

Co to v praxi znamená? Může to být, že si terapeut po práci neumí vypnout myšlenky na klienta, nebo že se vyhýbá rozhovorům o traumatu i v osobním životě. Může to být, že partner neví, proč se jeho manželka náhle zavře, když uvidí zprávu o násilí. Nebo že matka, která pomáhá synovi s alkoholovou závislostí, začne mít noční můry o jeho smrti. traumata, hluboké psychické zranění způsobené násilím, zanedbáváním nebo ztrátou. Also known as psychické zranění, it se nezachovává jen v paměti klienta – někdy se přenáší jako tichý náklad na ty, kdo se snaží pomoci.

Není to příběh o slabosti. Je to příběh o tom, jak důležité je mít podporu. Terapeuti potřebují supervizi – ne jako kontrolu, ale jako místo, kde mohou říct: „Dnes jsem se cítil, jako bych to zažil znovu.“ Rodiny potřebují prostor, kde se mohou naučit, jak se chránit, aniž by přestaly být blízcí. A každý, kdo se během svého života setkal s traumatem – buď přímo, nebo přes někoho jiného – by měl vědět, že to, co cítí, je reálné. Není to „přehnané“. Není to „příliš citlivé“. Je to lidské.

V této sbírce najdeš články, které se dotýkají přesně těchto tématických oblastí: jak se trauma projevuje v rodinách závislých, jak terapeuti zvládají své vlastní reakce, a jak se dítě nebo partner mohou chránit, aniž by ztratili spojení. Nejsou to teorie – jsou to příběhy, metody a konkrétní kroky, které lidé v Česku používají, aby přežili a zůstali lidmi. A to je to, co tady skutečně počítá.