První sezení u terapeuta: 15 nejčastějších otázek a odpovědí o terapii

První sezení u terapeuta může být pro mnohé zážitek plný nervozity, nejistoty a nevědomého strachu. Co se vlastně bude dít? Budu muset říct všechno? Co když se nebudu cítit dobře? A jestli vůbec budu moci něco změnit? Tyto otázky jsou úplně přirozené. Ať už jste přišli kvůli úzkosti, deprese, problémům ve vztazích nebo jen proto, že se cítíte vyčerpaní a nevíte proč - první sezení není test. Je to začátek hovoru. A hovor se dělá spolu.

Co se děje na prvním sezení?

Nejprve si terapeut s vámi sedne do místnosti, která je tiše vybavená - možná s pohovkou, kresbami na zdi, knihami v regálu. Nejsou tam žádné testy, nejsou tam papíry, které byste měli vyplňovat. Terapeut vás nevyptává jako policajt. Spíš vás nechá zacít. Některým terapeutům trvá pár minut, než se rozhodnou, kdy začít mluvit. To není neklid. To je prostor. Prostor pro vás, abyste se zacítili. Aby se váš dech zpomalil. Aby se vaše ruce nevzpínaly k hrudi.

Potom vás terapeut představí - nejen sebe, ale i to, jak pracuje. Co znamená pro něj „pomáhat“. Když říká, že je klientsky orientovaný, znamená to, že nechá vás mluvit. Když říká, že je kognitivně-behaviorální, znamená to, že se budeme dívat na vaše myšlenky a chování jako na vzorce, které můžeme přehodnotit. Ale to všechno je jen výchozí bod. Neznamená to, že vás okamžitě „diagnostikuje“.

První sezení není o tom, aby vám někdo řekl, co máte špatně. Je o tom, aby vám někdo řekl: „Pojďme se podívat, co se děje.“ A pak se společně podíváme.

Je to jako pohovor?

Ne. To je jedna z nejčastějších představ, která lidem dělá strach. Pohovor je, když někdo hodnotí, zda jste vhodní. Terapie je, když někdo chce pochopit, jak jste. Není to o tom, jestli jste „dostatečně zranění“ nebo „dostatečně motivovaní“. Je to o tom, jestli se vám s tímto člověkem může lépe žít. A to se dá zjistit jen tím, že si sednete, zvednete oči a řeknete: „Mám tady něco, co mě těží.“

Terapeut neříká: „Dobře, teď vám vysvětlím, jak jste zničený.“ Říká: „Co se stalo, že jste se k tomu dostali?“ A pak se počká. Dlouho. Často je ticho největší pomocí. Když se mlčí, není to proto, že terapeut neví, co říct. Je to proto, že vy potřebujete čas, abyste slyšeli sami sebe.

Co se říká na prvním sezení?

Nejčastější otázka, kterou terapeut položí: „Proč jste přišel právě teď?“ To není otázka, která hledá odpověď ve tvaru „Mám deprese“ nebo „Mám problémy s manželem“. To je otázka, která hledá příběh. Proč teď? Proč ne před třemi měsíci? Proč ne před třemi lety? Co se stalo, co se změnilo? Co vás napadlo, že by to mohlo pomoci?

Nejste tu, abyste představovali svůj život jako rezumé. Jste tu, abyste představovali svůj život jako život. A to znamená, že můžete říct: „Cítím se, jako bych byl v hlubokém tunelu a nevím, jestli tam je světlo.“ A terapeut neřekne: „To je klinická deprese.“ Řekne: „Co vás nejvíc bolelo, když jste to cítil?“

Nezapomeňte: nemusíte mít všechno uspořádané. Nemusíte vědět, co je vaše „hlavní problém“. Stačí, když víte, že se cítíte špatně. A že chcete změnu. To je dost.

Je terapeut povinen mlčet o tom, co řeknu?

Ano. Tady je to jednoduché: všechno, co řeknete na sezení, zůstane na sezení. Bez výjimek. Až na jednu. A ta je jasná. Pokud terapeut zjistí, že vy nebo někdo jiný - třeba vaše dítě, přítelkyně, rodič - jste v bezprostředním ohrožení života nebo zdraví, pak je zákonně povinen nahlásit. Například, pokud řeknete: „Chci se zabit“ nebo „Můj přítel mě bije každý den“ - terapeut musí zasáhnout. Ale to je výjimka. A je to jasně vysvětleno ještě před prvním sezením.

Na 92 % případů v Česku terapeuti nepracují s pojišťovnami. To znamená, že vaše informace nejsou zaznamenávány v žádném lékařském systému. Nikdo v nemocnici, na úřadě, v zaměstnání neví, že jste byli u terapeuta. To je vaše soukromí. A je chráněné zákonem.

Co stojí první sezení?

Cena sezení se pohybuje mezi 1200 a 2500 korunami. V Praze a dalších velkých městech je to obvykle na horním konci. V menších městech nebo na venkově můžete najít i nižší ceny. To neznamená, že levnější je horší. Znamená to, že terapeut má jiný životní styl, jiné náklady, jinou praxi.

78 % terapeutů vyžaduje, abyste termín zrušili nejpozději 48 hodin předem. Jinak platíte plnou cenu. To není zášť. Je to o tom, že terapeut si v tom čase nezajímá o jiného klienta. A když ho zrušíte naposledy, ztrácí příjem, který mu umožňuje žít. To je obchodní pravidlo. Ne zločin.

Od roku 2025 by měla být část nákladů na terapii hrazena z veřejného zdravotního pojištění - až 50 % za prvních 10 sezení, pokud máte diagnostikovanou duševní poruchu. Ale to ještě není skutečnost. Zatím je to plán. A zatím platíte sami.

Je první sezení náročné?

Ne. Nejvíc náročné je to, že se musíte rozhodnout, že jde. To je ta věc, která vás může držet roky. Ale když přijdete, zjistíte, že to není žádný výzva. Je to jako když se poprvé podíváte na nový film. Nevíte, jestli vás bude bavit. Ale sednete, zapnete ho - a už je to jen otázka času.

63 % lidí, kteří přišli na první sezení, říká, že cítili okamžitou úlevu. Jen proto, že někdo poslouchal. Bez soudů. Bez rychlých odpovědí. Bez toho, aby říkal: „To je všechno ve tvé hlavě.“

28 % lidí má před prvním sezením zvýšenou úzkost. To je normální. Ale 94 % z nich potvrzuje, že po sezení se cítilo lépe. Ne proto, že se něco vyřešilo. Protože se cítili slyšeni.

Co když se mi terapeut nelíbí?

Pak ho změňte. To není selhání. To je inteligence. Terapie funguje jen tehdy, když se s terapeutem cítíte v bezpečí. Když vás nevytěžuje. Když vás nevnímá jako problém, ale jako člověka.

Některé zkušenosti jsou špatné. Například terapeut, který vám v průběhu sezení vyplňuje formuláře, nebo který vás přerušuje každých pět vteřin, nebo který vám dává rady jako kamarád. To není terapie. To je ztráta času.

Neexistuje žádný „správný“ terapeut. Existuje jen ten, který vám odpovídá. A když ho najdete, cítíte to. Ne jako výsledek testu. Ale jako klid v hrudi. Jako když se konečně odložíte a víte, že jste doma.

Je terapie jen pro „šílené“?

Ne. V roce 2023 používalo psychoterapii 3,7 % obyvatel Česka. To je více než dvojnásobek oproti roce 2020. Mezi lidmi ve věku 18-35 let je to dokonce 6,8 %. To znamená, že každý 15. mladý člověk v Česku už někdy byl u terapeuta. Ne proto, že je šílený. Ale proto, že je lidský.

Terapie není o tom, aby se někdo „vylečil“. Je o tom, aby se někdo poznal. A aby se naučil žít s tím, co je. S úzkostí. S bolestí. S nejistotou. S tím, že nevíte, co dělat. A že to je v pořádku.

Je potřeba přijít každý týden?

Ne. Ale doporučuje se. Pravidelná sezení - obvykle jednou týdně - pomáhají vytvářet rytmus. Když se setkáváte pravidelně, máte prostor, abyste věci zpracovali. Když přijdete jen jednou za měsíc, všechno se ztrácí v šumu života.

Ale pokud máte špatný čas, špatné peníze, špatné dopravní spojení - terapeut vám to přizpůsobí. Někdo se setkává dvakrát za týden. Někdo jednou za dva týdny. Někdo jen třikrát za rok. To je v pořádku. Důležité je, aby se to dělo s vědomím. A s úmyslem.

Co když nebudu chtít mluvit?

Nejste tu, abyste mluvili. Jste tu, abyste byli. Pokud nechcete mluvit, můžete jen sedět. Terapeut to nebere jako odmítnutí. Bere to jako signál. Možná je to strach. Možná je to únavu. Možná je to to, že ještě nevíte, co říct. A to je v pořádku. První sezení není o tom, abyste byli „dobrý klient“. Je o tom, abyste byli vy sami.

Je terapie dlouhá?

Ne. Nejsou tu žádné „návštěvy do věčnosti“. Někdo potřebuje 5 sezení. Někdo 20. Někdo 50. Někdo 100. Ale všichni začínají stejně. S otázkou: „Co se děje?“ A končí někdy s odpovědí: „Už to neřeším. Už to přijímám.“

88 % lidí ví před prvním sezením, že to nebude rychlé. A to je důležité. Terapie není jako radiologický snímek. Neexistuje žádný „klik“ a problém zmizí. Je to jako skládání mozaiky. Každé sezení je jeden kousek. A až se všechny sejdou - najednou uvidíte celý obrázek. A často je to ten, který jste nikdy nečekali.

Je terapie online stejně dobrá?

Ano. Od roku 2020 se online terapie zvýšila z 12 % na 35 % všech sezení. Pro mnohé je to ideální. Nemusíte cestovat. Nemusíte se připravovat. Můžete být v pyžamu. A přesto se cítíte slyšeni.

Některé věci fungují lépe osobně - tělesná přítomnost, pohled do očí, ticho v místnosti. Ale mnoho lidí říká, že online terapie je pro ně příjemnější. Protože je méně strašná. A protože se cítí bezpečněji ve svém domě.

Neexistuje „lepší“ forma. Jen ta, která vám vyhovuje.

Co když se mi nechce?

Je to normální. Někdy se vám nechce. Někdy jste unavení. Někdy je všechno moc. Někdy si řeknete: „Co to vlastně má smysl?“ A pak se vám chce jen ležet a nic nedělat.

Terapeut to nebere jako odmítnutí. Bere to jako součást procesu. Když se vám nechce, je to signál. Možná je to příliš mnoho. Možná je to příliš rychle. Možná je to něco, co potřebujete zpracovat jinak.

Nemusíte nic dělat. Jen přijdete. A řeknete: „Dneska se mi nechce.“ A terapeut řekne: „Dobře. Co byste chtěli dělat jinak?“

Co je největší chyba lidí na prvním sezení?

Čekat, že terapeut vám řekne, co máte špatně. A že vám to okamžitě vyřeší.

Terapeut není radiolog. Není lékař, který dá předpis. Není kouzelník. Je to člověk, který se naučil poslouchat. A pomáhat vám poslouchat sami sebe.

Největší chyba je přijít s očekáváním, že se všechno změní za půl hodiny. To se nestane. Ale změní se něco jiného. Vy. Vaše představa o sobě. Vaše vztah k bolesti. Vaše schopnost říct: „Tohle je moje.“ A ne: „Tohle je moje chyba.“

Co si připravit před prvním sezením?

• Neřešte, co říct. Jen si všimněte, co vás trápí.
• Přijďte o 5-10 minut dřív. Dejte si čas, abyste se zacítili.
• Neříkejte si, že musíte být „silný“ nebo „připravený“. Stačí, když jste tu.
• Můžete si připravit otázky: „Jak dlouho trvá terapie?“, „Co když se mi nelíbí?“, „Jak to funguje?“
• Nezapomeňte: nejste tu, abyste byli „dobrý“. Jste tu, abyste byli vy.

Co se stane po prvním sezení?

Možná se cítíte unavení. Možná se cítíte klidnější. Možná nechápete, co se stalo. To je v pořádku.

Některé lidé chtějí okamžitě druhé sezení. Někteří potřebují týden, než se rozhodnou. Obě možnosti jsou správné. Terapeut vás nebudou tlačit. Nebudou vás zavolat. Nebudou vás přemlouvat.

Je to vaše cesta. A on je jen ten, kdo vás doprovází. Pokud se rozhodnete pokračovat - super. Pokud ne - taky je to v pořádku. Vždycky můžete přijít znovu. Když budete připravení.

Je první sezení důležité?

Ano. Ale ne proto, že je to „začátek“. Ale proto, že je to první okamžik, kdy se někdo vás zeptá: „Co se děje?“ A pak vás nechá odpovědět. Bez přerušení. Bez soudů. Bez rychlých řešení.

Ten okamžik je vzácný. V našem světě, kde každý má odpověď, kde každý chce rychle vyřešit, kde každý chce být silný - tenhle okamžik je největší dar, který můžete sobě dát.

Nejste šílený. Nejste slabý. Nejste chybný. Jste člověk. A člověk potřebuje někoho, kdo ho slyší.