Deprese bez smutku: Kdy tělo mluví, ale duše mlčí

Deprese bez smutku je atypická deprese, forma depresivní poruchy, kdy lidé nezažívají klasický smutek, ale spíše emocionální numbu, přetížení a fyzickou únavu. Also known as deprese s atypickými příznaky, it je častější, než si většina lidí myslí – a často se přehlíží, protože nikdo nečeká, že někdo, kdo se nepláče, může být depresivní. Není to „jen náladový den“. Je to stav, kdy se člověk necítí špatně – ale ani dobře. Není smutný, ale prázdný. Není rozčílený, ale vyčerpaný. Tělo mu říká: „Nemůžu se hýbat.“ Myšlenky: „Všechno je nesnesitelné, ale nevím proč.“

Atypická deprese se projevuje jinak než klasická. Místo nechutenství a nespavosti často přichází přejídání, zvýšená chuť k jídlu, obzvláště na sacharidy, které dočasně zmírní prázdnost. Also known as kompenzační příjem potravy, it je častým způsobem, jak tělo hledá útěchu, když slova selhávají. Lidé s touto formou depresivní poruchy často trpí emocionální numbou, stavem, kdy už necítí ani radost, ani smutek – jen tichou, tlumenou prázdnotu. Also known as psychická znehybnění, it je jako kdyby někdo vypnul hlasový přepínač uvnitř. Nepřijde ti, že jsi ztratil chuť k životu – přijde ti, že jsi ztratil chuť k tomu, aby cokoli mělo význam.

Často se to přehlíží, protože neexistuje „černý mrak“ nad hlavou. Lidé říkají: „Ale ty jsi vždycky veselý.“ A ty se snažíš být. Ale vnitřně se cítíš jako automobil, který jede na prázdné nádrži – motor běží, ale nevíš, kam. Tato forma depresivní poruchy se často objevuje u lidí, kteří dlouho potlačovali emoce, nebo kteří prožili dlouhodobý stres – ne jednorázové trauma, ale pomalé, systematické vyčerpání. V Česku ji léčí jen některé psychoterapeuty, protože není v učebnicích výrazně zdůrazněná. Ale je tam. A je realita pro tisíce lidí, kteří nevědí, proč se necítí dobře, i když „nemají důvod“.

Co se děje v terapii, když se člověk přijde podívat na „deprese bez smutku“? Nejde o to, aby se naučil být šťastnější. Jde o to, aby se naučil znovu cítit – bez toho, aby se musel rozplakat. Jde o to, jak se vrátit k vlastnímu tělu, když se přestalo poslouchat. A jak přestat považovat svou únavu za slabost, když ve skutečnosti je to signál, že něco je špatně.

V této sbírce najdeš články, které se zabývají přesně tím, co se děje, když duše nemluví slovy, ale tělem. Od toho, jak psychoterapie pomáhá lidem, kteří se necítí smutní, ale vyčerpaní, přes práci se studem a sebepřijetím, až po to, jak digitální nástroje a psychoedukace mohou pomoci rozpoznat tyto příznaky dříve, než se přemění v dlouhodobou poruchu. Nejde o to, jak se „vyléčit“ – jde o to, jak se znovu najít, když jsi zapomněl, jak to vypadá, když se cítíš živý.