Dospívající s autismem: Jak je podpořit, když terapie nestačí

When working with dospívající s autismem, mladí lidé, jejichž mozky zpracovávají svět jinak než většina, často s obtížemi v komunikaci, sociálních interakcích a regulaci emocí. Also known as teenage autisté, it neznamená, že jsou „mimozemšťané“ – znamená, že potřebují jiný jazyk, jiné prostředí a jiný typ podpory. V Česku se odhaduje, že každý 50. dospívající je na autistické spektru. A většina z nich se nehlásí. Ne proto, že je všechno v pořádku – ale proto, že se cítí nepochopení, špatně vyhodnocení nebo prostě „příliš jiní“.

Terapie sama o sobě není dost. Dospívající s autismem potřebují, aby jim někdo řekl: „Tvoje reakce nejsou špatné. Tvoje potřeby jsou legitimní.“ To znamená psychoedukaci pro rodiče, která jim pomůže pochopit, proč jejich dítě reaguje tak, jak reaguje – třeba že se chce schovat pod stůl, když je v obchodě hlasitě, protože jeho smysly přetíží prostředí. To znamená podporované zaměstnávání, které nevyžaduje, aby se dítě „napodobovalo normálního“ – ale aby mohlo pracovat v prostředí, které mu dává klid. A to znamená, že terapeut musí umět nejen poslouchat, ale i vidět. Vidět, že když dítě přestane mluvit, není to odmítání – je to vyčerpání. Když se nechce účastnit skupinové terapie, není to odpor – je to přetížení.

Co funguje, když se dítě „zavře“?

Nejčastější chyba je předpokládat, že dospívající s autismem potřebují „víc terapie“. Často potřebují méně tlaku. Potřebují, aby jim někdo neříkal, co mají cítit, ale aby jim dovolil cítit to, co cítí – bez hodnocení. Pískoterapie, herní terapie nebo všímavý pohyb – tyto metody fungují lépe než hovory o „emocích“. Protože dítě nemusí mít slova, ale má tělo. A to tělo mluví. Když se dítě při terapii nechce dívat do očí, není to neohrabanost – je to způsob, jak se udržet v přítomnosti. Když se dítě zavře do pokoje, není to odmítání rodičů – je to způsob, jak přežít.

Většina článků v této sbírce se týká právě toho: jak dospívající s autismem přežít ve světě, který jim nevytvářel. Od toho, jak poznat varovné příznaky deprese u dospívajícího s autismem, až po to, jak se rodiče mohou zapojit do terapie – ne jako „správci“, ale jako partneři. Některé zde najdete informace o podporovaném zaměstnávání, které v Česku funguje – a které může dát dítěti smysl, ne jen plat. A najdete i to, jak se chovat, když dítě začne mít sebevražedné myšlenky – protože ty nejsou „jen fáze“, ale signál, že něco musí změnit.

Tady není místo pro teorie. Tady je místo pro to, co funguje v praxi – když máš na obličeji únavu, když se ti nechce mluvit, a když už jsi všechno vyzkoušel. A když potřebuješ jen někoho, kdo ti řekne: „Jsi v pořádku tak, jak jsi.“