Kamera pro terapii: Kdy je nahrávání sezení vhodné a kdy ne

Co když si kamera pro terapii, zařízení používané k nahrávání terapeutických sezení s cílem dokumentovat nebo analyzovat průběh léčby. Also known as záznam terapie, it enables therapists to review sessions for training or client progress tracking, but only with explicit, informed consent. přinese do místnosti? Mnoho lidí si myslí, že nahrávání sezení je moderní, pohodlné řešení — jako když si natočíte videokonferenci. Ale psychoterapie není obyčejná schůzka. Je to prostor, kde lidé říkají věci, které neřeknou nikomu jinému. A když se tam objeví kamera, může to zničit důvěru, která je základem celé léčby.

Podle českého zákona je nahrávání terapie GDPR psychoterapie, soubor pravidel ochraňujících osobní údaje pacientů v rámci zdravotnických a psychologických služeb povoleno jen s písemným souhlasem klienta, formálním, dobře pochopitelným a obnovitelným souhlasem, který klient může kdykoli stáhnout. Nejde o kliknutí na „souhlasím“ v emailu. Musíte mu dát čas, vysvětlit, proč to chcete, kdo bude mít přístup k záznamu, jak dlouho bude uložený a jak ho zničíte. V Česku se většina terapeutů rozhoduje pro nahrávání psychoterapie jen v případě, že se jedná o školní nebo výzkumné účely — a i pak jen s omezením.

Proč? Protože kamera mění dynamiku. Když víte, že se vás někdo sleduje, změníte své slova. Změníte tón, zkrátíte odpovědi, vyhnete se citlivým tématům. A co když se záznam dostane do špatných rukou? Nebo když ho klient zapomene smazat? Nebo když ho terapeut náhodou pošle špatnému adresátovi? Většina terapeutů v Česku si prostě nechává kameru v zapnutém stavu jen pro vlastní výuku — a i to jen s výjimečným souhlasem. V roce 2025 se pravidla budou ještě přísněji upravovat, protože už teď se objevují případy, kdy záznamy byly použity proti klientům — v soudních procesech, při ztrátě zaměstnání, nebo v rodinných sporách.

Existují výjimky. Některé kliniky nahrávají sezení pro výuku nových terapeutů — ale jen s anonymizací hlasu a obličeje. Některé pracovníky v krizových týmech používají záznamy pro kvalitu služby — ale jen pokud klient ví a souhlasí. A některé osoby s komplexními poruchami si nahrávají sezení pro vlastní přehled — ale jen pokud je to součástí plánu s terapeutem. Většina lidí ale nemá kameru v terapii potřebnou. Potřebují klid. Potřebují prostor. Potřebují vědět, že to, co řeknou, zůstane jen mezi nimi a terapeutem.

Nejde o technologii. Jde o důvěru. A ta se nebuduje kamerou. Buduje se tím, že terapeut sedí v tichu, když se klient rozesměje nebo začne plakat. Tím, že nevysvětluje každou reakci. Tím, že neříká: „To si musím nahrát.“ Kamera pro terapii není nástroj, který pomáhá. Je to nástroj, který může zničit to, co je nejcennější — bezpečnost. A to je důvod, proč většina odborníků v Česku říká: nechte kameru venku. V následujících článcích najdete přesně to, co potřebujete vědět o bezpečnosti, etice a praxi — bez zbytečného šumu, jen s jasnými odpověďmi na otázky, které vás skutečně zajímají.