Sebepřijetí: Jak přijmout sebe samotného a začít žít bez viny

Sebepřijetí, schopnost přijmout své vlastní chyby, slabosti i silné stránky bez soudu nebo odmítnutí. Also known as sebeakceptace, it is the quiet foundation of every lasting recovery from addiction, trauma, or chronic anxiety. Nejde o to, že byste měli být dokonalí. Nejde o to, že byste měli zapomenout na minulost. Jde o to, že přestanete bojovat proti sobě. A to je přesně ten bod, kde se psychoterapie začíná měnit z boje o přežití do cesty k životu.

Spousta lidí, kteří přijdou na terapii kvůli alkoholu, závislosti nebo úzkosti, si myslí, že se musí nejdřív „napravit“, než si zaslouží klid. Ale pravda je jednoduchá: sebepřijetí není cíl – je to podmínka. Bez něj se všechny techniky, jako EMDR, DBT nebo mindfulness, stávají jen dalšími způsoby, jak se sám sebou bojovat. Když se člověk sám sebou nenávidí, každá změna působí jako trest. A když je všechno trestem, nikdy nebudete chtít změnit se. V Česku se to projevuje třeba tím, že lidé přestanou chodit na terapii, protože cítí, že „nejsou dost dobří“ – a to je právě ten moment, kdy potřebují přesně opak: nekritickou přítomnost, ne kritiku.

Sebepřijetí se neudělá jednou a navždy. Je to každodenní volba – jako dýchání. Někdy ho najdete v pískoterapii, kdy dítě vytvoří svět bez slov a přijme, že jeho hráčky mohou být i zlomené. Někdy ho najdete v DBT skupině, kde někdo řekne: „Já taky někdy zbláznu a pak se stydím.“ A všichni přikyvnou. Někdy ho najdete v rozhovoru s rodičem dítěte s autismem, který řekne: „Nemusím být dokonalý. Stačí, že jsem tu.“ Tady, v této sbírce článků, najdete příběhy o tom, jak lidé přestali sebe sama považovat za problém – a začali ho vidět jako součást své cesty. Některé články se dotýkají sebevražedných myšlenek, jiné ukazují, jak podpora rodiny může pomoci, když se vnitřní hlas přestane křičet. Všechny mají jedno společné: neříkají, že byste měli být jiní. Říkají: „Jsou tak, jak jste. A to je dost.“