Separační úzkost: Jak ji překonat a kdy hledat pomoc

Separační úzkost je separační úzkost, stresová reakce, která vzniká při skutečném nebo představovaném oddělení od osoby, na které člověk emocionálně závisí. Also known as oddechová úzkost, it není jen dětská fáze – u mnoha dospělých se projevuje jako neustálý strach, že někdo, kdo je důležitý, se může ztratit, zemřít nebo přestat milovat.

Při separační úzkosti tělo reaguje jako by hrozilo nebezpečí: srdce buší rychleji, dýcháš povrchově, nemůžeš se soustředit. U dětí se to projevuje pláčem, odmítáním jít do školy nebo nočními můrami. U dospělých to může být neustálé zavolání partnerovi, strach z cestování bez telefonu nebo úzkost, když se někdo vrací pozdě domů. V Česku se tato reakce často přehlíží jako „přehnaný cit“ – ale není to přehnané, je to přežitkový mechanismus, který se nezastavil.

Separační úzkost rodinná terapie, metoda, která pracuje s celým systémem vztahů, nejen s jednotlivcem často pomáhá, protože se nejedná jen o toho, kdo se bojí – ale o to, jak celá rodina reaguje na strach. Někdy je problém v tom, že rodič neumí říct „pojď, jdu ven“, protože sám má strach z odchodu. Někdy je problém v tom, že dítě dostává pozornost jen tehdy, když se chová „špatně“. A někdy je problém v tom, že nikdo neví, jak se od sebe oddělit, aniž by se někdo cítil zradený.

Nejlepší řešení není „překonat strach“ – ale naučit se s ním žít. To znamená vytvořit krizový plán, konkrétní návod, jak se chovat, když se úzkost začne projevovat: kdo zavolat, co si přečíst, kde se zastavit, jak se uklidnit. Mnoho lidí, kteří se k nám obrátili, říká: „Nevěděl jsem, že to jde řešit krok za krokem.“ A ano, jde. Psychoterapie není o tom, aby tě někdo „vyléčil“ – je o tom, aby ti pomohla najít vnitřní klid, i když se ten, koho miluješ, vzdalí o pár metrů.

V této sbírce najdeš praktické příběhy a návody, které ti pomohou pochopit, kdy je separační úzkost normální a kdy už je potřeba zasáhnout. Uvidíš, jak se děti učí odcházet bez pláče, jak dospělí přestávají kontrolovat své partnery, jak rodiny přestávají hrát hry, ve kterých je někdo vždycky „ztracený“. A najdeš i to, co se tady říká málo: že největší bezpečí není v tom, aby někdo nikdy neodešel – ale v tom, abys věděl, že se vrátí, i když ho nevidíš.