Stůl, na kterém jste kdysi jeli s rodinou, se dnes zdá být polem boje. Každá potravina, která leží na talíři, připomíná strach, víně a kontrolu. Nejde jen o to, jestli je jídlo zdravé. Jde o to, jestli vás nezabije. Jestli vás neztlustí. Jestli vás nezničí. Tento strach není jenom myšlenka. Je to tělesná reakce - zrychlený tep, pot na čele, ztuhlý hrdlo, když se podíváte na bílý jogurt nebo na kousek chleba s máslem. A to všechno jen proto, že jste někdy slyšeli, že to je „zakázané“.
Co je expoziční terapie ve stravování?
Expoziční terapie ve stravování není o tom, aby jste jeli na jídlo, které vás děsí. Je to o tom, abyste se s ním naučili žít. Tato metoda je součástí kognitivně-behaviorální terapie (KBT) a funguje tak, že vás terapeut postupně, bez násilí, vystavuje věcem, které vás děsí - jídla, situace, pocity. Nejde o to, abyste okamžitě snědli celý dort. Jde o to, abyste ho nejdřív viděli. Pak se k němu přiblížili. Pak jste ho čichali. Pak jste ho dotkli. A až poté - možná po týdnech - jste ho ochutnali.
Je to jako naučit se plavat. Když se bojíte vody, nezahodíte vás do jezera. Nejprve se naučíte stát u břehu. Pak se dotknout vody. Pak se ponořit po kolena. Až potom plavat. Expozice ve stravování funguje stejně. Každý krok je plánován s terapeutem. Každý krok je bezpečný. A každý krok je vlastní - žádné šablony, žádné „musíte to sníst“.
Proč se lidé bojí jídla?
Strach z jídla se neobjeví z ničeho. Často začíná jako touha být zdravý. „Budu jíst jen zeleninu.“ „Nechám cukr.“ „Nebudu jíst tuky.“ Ale když se to stane pravidlem, přemění se to na pravidlo, které vás drží v kleci. Jídlo přestane být potřebou. Stává se hrozbou. Každý kousek je testem. Každý kalorie je chybou. Každá potravina má barvu: červená (zakázaná), žlutá (přípustná), zelená (bezpečná).
Podle výzkumů z Neocentra.cz se u lidí s poruchami příjmu potravy jídlo stává nástrojem kontroly. Když život běží příliš rychle, když se necítíte v bezpečí, jídlo je jediná věc, kterou můžete úplně ovládat. A když toto ovládání přestane fungovat - když někdo jí vám dá čokoládu, když vás příbuzný přesvědčí, abyste zkusili něco nového - vzniká panika. Expoziční terapie neříká: „Začni jíst.“ Říká: „Zkus se s tím setkat.“
Jak probíhá terapie? Krok za krokem
První krok je vytvoření „hierarchie strachu“. Terapeut s vámi vytvoří seznam potravin od nejméně až po nejvíce děsivých. Například:
- Bílý jogurt
- Brokolice
- Chléb s máslem
- Čokoláda
- Pizza
Potom začnete s tím nejjednodušším. Můžete začít jen tím, že si potravinu položíte na talíř. Přijde do místnosti. Sednete k ní. Prostě ji tam necháte. Žádná nutnost jíst. Žádný tlak. Tento krok může trvat týdny. V některých případech i měsíce. V centru Elia Terapie 75 % klientů potřebuje první dva až tři měsíce jen k tomu, aby se naučili při přítomnosti strašidelné potraviny neztrácet kontrolu nad dechem.
Poté přichází dotyk. Přidržíte kousek ovoce v ruce. Cítíte jeho texturu. Vůni. Pak ho položíte na jazyk. Nezahltíte. Nezahltíte. Jen ho tam necháte. Pár sekund. Pak ho odstraníte. A opakujete. A opakujete. Až jednou - bez toho, abyste to plánovali - ho přežvýkáte. A zjistíte, že to nezabije. A že to neztlustí. A že to nezničí.
Průměrná délka celé terapie je 6 až 12 měsíců. Sezení trvají 60 až 90 minut a probíhají týdně. Ale není to jen o terapeutovi. Je to o rodině. O společném jídle. O tom, že někdo sedí vedle vás a jí, aniž by vás k tomu nutil. Až se to stane běžným, jídlo přestane být nepřítelem. Stává se součástí života.
Co říkají výsledky?
Podle průzkumu Asociace klinických psychologů z roku 2022, který zahrnoval 150 klientů, 68 % lidí prožilo výrazné zlepšení po 12 měsících expoziční terapie. Někteří začali jíst ovoce bez přidaného cukru. Někteří znovu jeli na večeře s příbuznými. Někteří se naučili jíst chléb s máslem - a neplakali poté.
Ale není to všechno zlaté. 22 % lidí terapii ukončilo předčasně. Proč? Protože to bylo příliš bolestivé. Protože se cítili, že je terapeut nutí. Protože se báli, že ztratí kontrolu. A to je právě ten klíč. Expozice není o tom, aby vás někdo přiměl. Je o tom, abyste se sami rozhodli zkusit. A když se to nestane, není to selhání. Je to jen signál, že je potřeba jiný temp, jiný přístup, jiný terapeut.
U dětí je úspěšnost vyšší. Výzkum z Univerzity východního Finska ukázal, že děti ve věku 3-5 let, které pravidelně zkoušely nové potraviny ve škole, byly o 40 % více ochotny jíst zeleninu a ovoce o dva roky později. Princip „1 lžíce + 1 lžíce na rok věku“ funguje i u dospělých - malé kroky, dlouhý čas, bez tlaku.
Co se liší od jiných terapií?
Tradiční nutriční poradenství se zaměřuje na kalorie, makroživiny, plány jídel. Expoziční terapie se zaměřuje na pocit. Na strach. Na vztah k tělu. Podle Dr. Petry Dvořákové z Neocentra.cz je „nezbytná součást léčby“, protože pomáhá klientům „obnovit kontakt s tělem a jeho skutečnými potřebami“. Není to o tom, kolik jste snědli. Je to o tom, jak se cítíte, když jste snědli.
Když jste jenom počítali kalorie, neřešili jste, proč jste se cítili vinen, když jste snědli pizzu. Expozice vás přinutí přiznat: „Ano, jsem se bál. A já to nechci.“ A to je první krok ke změně.
Kdo to může dělat a kde najít pomoc?
Expoziční terapie ve stravování v Česku provádějí pouze certifikovaní kliničtí psychologové nebo psychiatrické sestry. Podle dat České lékařské komory z roku 2023 je v celé republice pouze 127 specialistů schopných tuto terapii provádět. Potřeba je třikrát vyšší - 350 specialistů. To znamená, že čekací doba může být několik měsíců.
Nejznámější centra, která tuto terapii nabízejí, jsou Elia Terapie, Neocentrum a AdiCare. Většina z nich pracuje s kombinací expoziční terapie, nutriční podpory a rodinné terapie. U dětí a dospívajících je rodina klíčová. Společné jídlo není jen doplněk - je to součást léčby.
Nový trend je používání virtuální reality. V roce 2023 ji už používalo 28 % českých terapeutů. Můžete si představit, jak jíte v restauraci, aniž byste ji opustili. To pomáhá lidem, kteří se bojí veřejných míst. Ale VR není náhradou za reálnou expoziční práci. Je to pouze nástroj.
Co je další krok?
Ministerstvo zdravotnictví plánuje v roce 2024 spustit pilotní projekt „Expozice pro školy“. Cílem je předcházet stravovacím poruchám u dětí tím, že je ve školách seznámí s různými potravinami v bezpečném prostředí. Tento přístup je podporován i Evropskou asociací poruch příjmu potravy, která předpovídá, že do roku 2027 bude expoziční terapie standardní součástí 90 % léčebných protokolů v Česku.
Ale základní pravidlo zůstává: není to o tom, abyste jeli všechno. Je to o tom, abyste se naučili jíst bez strachu. Bez viny. Bez kontroly. Jíst, protože tělo potřebuje. Ne proto, že jste „dobrý“ nebo „zlý“.
Marie, 24 let, která trpěla anorexií, říká: „První sezení s bílým jogurtem bylo traumatem. Ale po šesti měsících jsem jela i potraviny, které jsem dříve považovala za zakázané.“
Tomáš, 19 let, který terapii ukončil: „Expozice mě donutila jíst potraviny, které jsem nenáviděl.“
Oba měli stejný začátek. Ale jen jeden se naučil, že jídlo nemusí být nepřítelem. Může být jen jídlo. A to je největší úspěch.
Je expoziční terapie pro vás?
Ne. Neexistuje jedna pravda. Někdo se s expoziční terapií vypořádá. Někdo ne. Někdo potřebuje nejdřív léčbu úzkosti. Někdo potřebuje léky. Někdo potřebuje rodinu. Expozice je jen jeden nástroj. Ale je to nástroj, který může změnit vztah k jídlu navždy - pokud ho použijete správně.
Není to rychlá léčba. Není to zázrak. Je to práce. Těžká, bolestivá, ale možná jediná, která vás opravdu uvolní.
