Co je trauma-informed přístup a proč je důležitý?
Ne každý, kdo přijde na psychoterapii, říká: „Mám PTSD“. Často se přijde s únavou, úzkostí, problémy ve vztazích, nebo jen s pocitem, že „něco není v pořádku“ - a neví proč. Trauma-informed přístup je právě ten, který neptá: „Co je s vámi špatně?“, ale: „Co s vámi proběhlo?“
Tento přístup se nezaměřuje jen na symptomy. Zaměřuje se na to, jak trauma změnilo způsob, jakým mozek a tělo fungují. Když někdo přežil násilí, zanedbání, přírodní katastrofu nebo dlouhodobou emocionální záležitost, jeho nervový systém se přizpůsobil přežití. Nejde o „slabost“ - jde o přežití. A pokud terapeut neví, jak to funguje, může nechtěně znovu zranit.
Na rozdíl od tradičních metod, které často vyzývaly klienty k přehrávání traumatických událostí, trauma-informed přístup začíná jinak: bezpečím. Bez toho není uzdravení možné. Pokud klient necítí, že je v bezpečí, jeho mozek se nepřepne z režimu „přežití“ do režimu „zotavení“.
Šest základních zásad citlivé praxe
Trauma-informed přístup není technika. Je to filozofie. A její základ tvoří šest principů, které vznikly z desetiletí zkušeností s klienty, kteří se cítili zraněni i v terapii.
- Bezpečí - fyzické i emoční. Terapeutický pokoj nemá být jen klidný - musí být místo, kde klient nečeká, že ho někdo zatkne, zavrčí, zavře dveře nebo ho přeruší. Může to znamenat jasná pravidla, možnost zastavit proces, nebo i možnost sedět mlčky, když to potřebuje.
- Důvěryhodnost a transparentnost - terapeut neříká: „Věřte mi, vím, co dělám.“ Říká: „Tady je, co děláme, proč to děláme, a co můžete očekávat.“ Pokud klient ví, co se děje, přestává být pasivní obětí - stává se partnerem.
- Volba - nikdo neříká: „Musíte to prožít znovu.“ Každá rozhodnutí o tom, co se v terapii dělá, je klientovi předloženo jako možnost. „Chcete to prozkoumat teď? Nebo to necháme na později?“ Toto je klíčové pro klienty, kteří v minulosti měli všechno rozhodnuto za ně.
- Spolupráce - terapeut není „specialista“, který má odpovědi. Je to průvodce, který říká: „Ukážu ti, jak to funguje, a společně zjistíme, co ti pomůže.“ Výsledky jsou lepší, když klient cítí, že jeho hlas má váhu.
- Zmocnění - místo aby se zaměřovalo na „co je špatně“, terapeut pomáhá najít to, co už klient umí. Jak se udržuje na nohou? Kdo ho podporuje? Co ho drží v životě? Tyto síly se neztrácí - jen je potřeba připomenout.
- Podpora od rovnocenných a kulturní povědomost - někdy pomůže mluvit s někým, kdo prožil podobné zkušenosti. A také je důležité rozumět tomu, jak kultura, gender nebo historický kontext ovlivňují, jak se trauma projevuje. Například žena z rodiny, kde se o trauma mlčelo, se může cítit vinařená za to, že „něco cítí“.
Proč tradiční metody často selhávají?
V 90. letech se v psychoterapii často používaly techniky, které vyzývaly klienty k „přehrávání“ traumatických událostí. Cílem bylo „zpracovat“ vzpomínky. Ale co se stalo? Mnozí klienti se cítili ještě hůř. Neustále se vraceli do stavu paniky, nočních můr, nebo se odvrátili od terapie úplně.
Proč? Protože mozek lidí s trauma není připravený na přehrávání. Je jako požární dům, který ještě hoří - a někdo ho vyzývá, aby přečetl seznam věcí, které ztratil. To není zpracování - to je retraumatizace.
Podle Sdružení pěstounských rodin (2023) až 70 % klientů s komplexním traumatem, kteří prošli tradiční terapií, popisuje svůj zážitek jako „opakované zranění“. To není terapie - to je další trauma.
Trauma-informed přístup to řeší jinak. Nejprve se naučíte, jak váš nervový systém reaguje na spouštěče. Jak se tělo připravuje na nebezpečí, i když je všechno v klidu. Jak se vás nějaký zvuk, pach nebo tón hlasu může vrátit zpět do minulosti. A pak - až je tělo a mozek v klidu - až se cítíte bezpečně - teprve pak se můžete pohybovat k hloubce.
Kdo je to vlastně představitelem?
Trauma-informed přístup není vynalezen v jednom místě. Je výsledkem práce několika klíčových osob, jejichž práce se doplňuje.
Judith Herman v knize „Trauma and Recovery“ (1992) řekla: „Bezpečí musí být první prioritou.“ To byl první krok od myšlenky, že trauma je jen „vzpomínka“, kterou je třeba „vyléčit“. Ona to viděla jako celistvý proces - bezpečí, zpracování, obnovování vztahů.
Bessel van der Kolk v knize „The Body Keeps the Score“ (2014) ukázal, že trauma se neukládá jen v mozku - ukládá se v těle. V svalovém napětí, v dechu, v zrychleném srdečním tepu. To znamená, že terapie nemůže být jen „hovor“ - musí zahrnovat tělo. Pohyb, dechové cvičení, somatická terapie - to vše je dnes běžnou součástí trauma-informed praxe.
Janina Fisher vyvinula metodu TIST (Trauma-Informed Stabilization Treatment). Její přístup je jako „škola pro nervový systém“. Klienti se učí, jak rozpoznat, kdy je jejich tělo v režimu „ohrožení“, a jak se k němu vrátit. Nejde o „zapomenutí“ - jde o přeorientování.
Ti, kdo pracují s trauma, už nejsou „terapeuti, kteří pracují s traumatem“. Jsou „terapeuti, kteří rozumí nervovému systému“.
Co říkají klienti?
Na sociálních sítích, v diskusích a v dotaznících se klienti opakovaně vrací k jednomu tématu: „Teprve když můj terapeut přestal trvat na tom, abych znovu prožívala tu událost, a začal mě učit, jak regulovat svůj nervový systém, jsem začala skutečně pokročovat.“
Jana N., klientka z Prahy, která prošla dvěma terapeutickými programy, říká: „První terapeut mi říkal: ‚Nechť se to stane znovu. Jen to prožij.‘ Druhý mi řekl: ‚Tvoje tělo je jako starý počítač, který se někdy zablokuje. Nejsme tu, aby se to rozbilo znovu. Jsme tu, aby se naučilo přežívat klid.‘ První mě zničil. Druhý mě zachránil.“
Podle průzkumu Integrative Life Center (2022) z 250 klientů s trauma: 82 % preferuje trauma-informed přístup. Hlavní důvod? „Pocit kontroly.“
Na druhé straně - někteří klienti říkají: „Na začátku jsem se cítila zklamána. Vždycky jsem myslela, že terapie je o tom, co se stalo. A teď se mluví jen o dechu a svalovém napětí.“ To je normální. První fáze je frustrující - ale je nezbytná. Je to jako vytahovat zraněného z havárie, než ho začnete léčit.
Co je retraumatizace a jak ji předcházet?
Retraumatizace není jen „špatná terapie“. Je to systémová chyba - když se klientovi v terapii opět připíše odpovědnost za to, co mu někdo udělal. Když se ho ptají: „Proč jsi neutekl?“, „Proč jsi se nebránil?“, „Proč jsi to neřekl?“
Nebo když se ho v terapii vyzývá k „přehrávání“ bez přípravy. Když se ho vede do prostředí, kde se cítí ohrožený - například když terapeut má agresivní tón hlasu, nebo když je místnost příliš malá, nebo když je přítomný někdo, kdo ho připomíná původnímu útočníkovi.
Retraumatizace se předchází třemi věcmi:
- Nezadávat otázky, které vytvářejí vinnost - nikdy neptáte: „Proč jsi to neřekl?“ ptáte se: „Co ti bránilo říct to, co jsi cítil?“
- Umožňovat klientovi řídit tempo - pokud se klient zastaví, neříkejte: „To je důležité. Pokračuj.“ Řekněte: „Jsem tady. Když budete chtít, můžeme pokračovat. Nebo to necháme na zítra.“
- Respektovat tělo - pokud se klient zavře, nechápe, neodpovídá - neříkejte: „Nechci, abys se zavřel.“ Řekněte: „Vím, že je to těžké. Můžeme zůstat tady, jen sedět, pokud chcete.“
Je trauma-informed přístup vhodný pro všechny?
Ne. Ale ne proto, že by byl neúčinný. Ale proto, že není vždy nejrychlejší cesta.
Pro klienta, který prožil jednorázovou událost - například dopravní nehodu - může být efektivnější kratší, zaměřená terapie, jako například EMDR nebo kognitivně-behaviorální terapie. Tyto metody mohou fungovat dobře, pokud klient je stabilní a nemá historii dlouhodobého trauma.
Pro klienta s komplexním traumatem - který prožil násilí v dětství, opakované zanedbání, nebo dlouhodobé domácí násilí - trauma-informed přístup není jen vhodný. Je nezbytný. Většina tradičních metod u těchto lidí selhává. A to ne proto, že jsou „neúčinné“ - ale proto, že nechávají klienta v režimu přežití.
Trauma-informed přístup není „lehká cesta“. Je to dlouhá cesta. Ale je cesta, která nezničí. Která neopakuje trauma. Která vás nezavře do příběhu, který vás zničil - ale vás vede k tomu, abyste napsali nový.
Jak se stát trauma-informed terapeutem?
Nejde o kurz. Nejde o certifikát. Jde o změnu způsobu myšlení.
Terapeut, který chce pracovat s trauma, musí nejprve pochopit neurobiologii. Jak se trauma promítá do limbického systému? Jak ovlivňuje paměť? Jak ovlivňuje schopnost důvěřovat? Jak vytváří vnitřní hlas, který říká: „Jsi vinen.“
V České republice se školení v trauma-informed přístupu rozšiřují. Organizace Pro Terapie v roce 2022 absolvovalo 120 terapeutů - o 15 % více než v roce 2021. Výuka zahrnuje: jak vytvářet bezpečné prostředí, jak pracovat s tělem, jak se vyhnout retraumatizaci, jak vytvářet spolupráci.
Je ale důležité: ne každý, kdo řekne „pracuji trauma-informed“, to skutečně dělá. Některé kliniky to používají jako „marketingový termín“ - takzvaný „trauma-washing“. Když klient přijde, cítí se v bezpečí - ale terapeut se ho ptá: „Co se ti stalo?“ a hned se pustí do hloubky. To není trauma-informed. To je jen „trauma“ v názvu.
Pravý trauma-informed přístup se neukazuje v nálepkách. Ukazuje se v tichém chvíli, kdy klient sedí a neříká nic - a terapeut neříká nic. V tom, že klient může říct: „Dnes nechci mluvit.“ a nikdo mu to nevysvětluje, nekárá, neříká: „Ale to je důležité.“
Cíl není „zahodit trauma“. Cíl je „přežít s ním“.
Nikdo neříká: „Zapomeň.“
Říká se: „Přijmi, že to bylo. A teď se nauč, jak žít s tím, co z toho zbylo.“
Trauma-informed přístup neřeší, jak změnit minulost. Řeší, jak změnit přítomnost. Jak získat zpět kontrolu nad tělem. Jak se naučit, že někdo může být bezpečný. Jak najít sílu, kterou jste si mysleli, že jste ztratili.
Je to přístup, který neříká: „Jsi zraněný.“
Říká: „Jsi přeživší.“
