Hranice a bezpečí v dětské terapii nejsou jen pravidly, která terapeut dodržuje. Jsou to životně důležité pilíře, které umožňují dítěti vůbec začít věřit, otevřít se a začít se léčit. Když dítě necítí, že jeho tělo, city a slova jsou respektována, terapie se může stát jen dalším místem, kde se cítí nebezpečně. A to je přesně to, co se musí zabránit.
Proč hranice vůbec existují?
Hranice nejsou proti dítěti. Jsou pro něj. Když dítě řekne „ne“ k doteku, když se odmítne fotit, když nechce mluvit o něčem, co ho trápí - to není odpor. To je jeho vnitřní kompas. Terapeut, který tyto signály ignoruje, nejen porušuje etiku. Zničí možnost, že dítě kdy bude věřit, že někdo může být bezpečný.
Podle definice Matějčka a Langmeiera z roku 1974 je nejlepší zájem dítěte v prostředí, kde se cítí bezpečně, kde ví, co ho čeká, a kde má důvěryhodné vazby. To znamená: hranice nejsou o tom, aby dítě „poslouchalo“. Jsou o tom, aby se dítě mohlo zorientovat. Když ví, že někdo nevstoupí do jeho těla bez svolení, že někdo nevypráví jeho tajemství rodičům bez jeho souhlasu, začíná být schopné se vztahům otevřít. Bez toho je dítě vždycky na stráži. A stráž se nelečí.
Co je bezpečí v terapii?
Bezpečí v dětské terapii není jen fyzické. Není to jen to, že terapeut neudělá dítěti škodu. Bezpečí je psychologické. Je to vědomí: „Tady můžu být, jak jsem. Můžu být smutný, zlí, strašně zmatený - a nepřijde mi za to zlo.“
Psychologie.cz (2023) zdůrazňuje, že bez této emocionální bezpečnosti není žádná terapie účinná. Dítě, které se bojí říct, že ho někdo dotýkalo, že ho rodiče křičeli, že se cítí zodpovědné za rodičovu smutek - to dítě se nelečí. Ticho není klid. Je to strach.
Terapeut musí být nejen odborník, ale i bezpečný prostor. To znamená: neukazovat na dítě prstem, když se něco řekne. Neříkat „to je špatné“ nebo „to by ses neměl cítit“. Neříkat „to jsem ti řekl, že to nechci slyšet“. Místo toho: „Děkuju, že jsi to řekl. To zní těžké. Můžeme se o tom podívat?“
Když hranice překračují terapeuti
Největší riziko v dětské terapii není dítě, které překračuje hranice. Je to terapeut, který je nechává být nejasné.
Je to terapeut, který dítěti dává své osobní kontakty, nebo ho vede na výlety, nebo mu dává dárky. Je to terapeut, který si vypráví o svém vlastním životě, nebo se s dítětem zavře do místnosti bez přítomnosti jiné osoby. Je to terapeut, který neřekne rodičům, co se děje, ale také neřekne dítěti, co rodičům řekne.
Etický kodex psychologů (2019) je jasný: terapeut nesmí mít s klientem žádný vztah mimo terapii. To platí i pro děti. A to ještě víc. Dítě nemá vývojově schopnost pochopit, když dospělý „překračuje“ hranice, aby se mu „blížil“. Dítě to považuje za lásku. A to je největší nebezpečí.
Podle studie Masarykovy univerzity (2017) je důvěra v terapeutickém vztahu klíčová pro práci s ohroženými dětmi. A důvěra se ničí jedním překročením. Jedním dotekem, který dítě nechtělo. Jedním slovem, které se předalo rodičům bez souhlasu. Jedním výslovným nebo nevýslovným „to je v pořádku“ - když to vůbec není.
Co dělat, když dítě překračuje hranice?
Dítě neví, jak se chovat v terapii. Někdy škrtá, křičí, hází hračky, nebo se vysměje, když se něco řekne. Někdy se vysměje, když se něco řekne, protože to je jediný způsob, jak říct: „To je moc.“
Nejčastější reakce terapeutů? Okamžité ukončení sezení. Podle průzkumu České psychologické společnosti (2022) to dělá 87 % terapeutů. Ale to není řešení. To je útěk.
Pravý přístup je jiný. Nejprve: přiznat, že se něco stalo. „Všiml jsem si, že jsi házel hračkou. To zní, že jsi naštvaný.“ Pak: „Tady se hračky nesmí házet. Můžeme to zkusit jinak?“
Neříkejte: „To nemůžeš dělat.“ Řekněte: „Tady to nejde. Ale já chci vědět, co se děje.“
Nejde o to, aby dítě „poslouchalo“. Jde o to, aby pochopilo, že hranice nejsou proti němu. Jsou pro něj. Jsou jako plot kolem hřiště - nezadržuje ho, ale umožňuje mu hrát bez strachu.
Rodiče a tajemství: Jaké informace sdělit?
Největší dilema v dětské terapii není dítě. Je to rodič.
Rodiče chtějí vědět, co se děje. Ale dítě chce být bezpečné. A tyto potřeby se často střetávají.
Terapeut nemá povinnost všechno říct rodičům. Ale nemá ani právo všechno skrýt. Ideální je společná dohoda. „Dnes jsme mluvili o tom, že se bojíš, že tě rodiče nebudou milovat, když se něco pokazí. Chceš, abych to rodičům řekl? Nebo chceš, abych jim řekl jen, že se ti něco těžkého stalo a že se snažíš s tím nějak vypořádat?“
Podle průzkumu Nadace Dětská Linka (2023) 68 % rodičů chce, aby terapeut respektoval soukromí dítěte, ale zároveň jim poskytoval dostatek informací. To není spor. Je to výzva.
Terapeut musí být přesný. Ne „dítě je v pořádku“. Ale: „Dítě se cítí nejistě v domácnosti, když se rodiče hádají. Zatím se neodvažuje mluvit o tom. Ale začíná se otevírat.“
Neříkejte: „Nemůžu ti říct.“ Řekněte: „Tady je to, co mohu říct. A tady je to, co dítě chce zůstat jen mezi námi.“
Největší chyba: Přílišné hranice
Někteří terapeuti si myslí, že bezpečí znamená vzdálenost. Nechávají dítě v klidu. Neříkají nic. Neukazují empatii. Neříkají „to je těžké“. Neříkají „jsem tady“.
Podle Psychoterapie Anděl (2023) některé děti potřebují hranice - ale jiné potřebují přítomnost. Některé děti potřebují pevný rámec. Jiné potřebují, aby se jim řeklo: „Můžeš se ztratit. Já tě najdu.“
Bezpečí není o tom, aby se všechno řídilo. Je o tom, aby se dítě mohlo ztratit - a vědělo, že ho někdo najde.
Přílišné hranice vytvářejí pocity: „Nikdo nechce slyšet, co říkám.“ A to je větší trauma než jakékoliv překročení.
Co dělat, když se cítíš vyhořelý?
Práce s dětmi, které prožily trauma, je náročná. Nejen emocionálně. I morálně. Terapeut, který nezvládá své vlastní hranice, se rychle vyhoří. A když se vyhoří - přestane být bezpečný.
Česká psychologická společnost (2023) uvádí, že terapeut má zodpovědnost nejen k dítěti, ale i k sobě. To znamená: musí mít supervizi. Musí mít čas na odpočinek. Musí mít prostor, kde může říct: „Dnes jsem to nezvládl.“
Bezpečí dítěte začíná na bezpečí terapeuta. Když terapeut nesplňuje své vlastní hranice - dítě to cítí. A pak se neotevře. Nikdy.
Co se mění v Česku?
Od roku 2021 má Česká psychologická společnost certifikaci pro terapeuty pracující s dětmi. Vyžaduje 120 hodin školení - a hlavní část je práce s hranicemi.
Ministerstvo zdravotnictví plánuje v roce 2024 zavést povinnou certifikaci pro všechny terapeuty, kteří pracují s dětmi. Bude zahrnovat modul o bezpečnosti, etice a respektu k dítěti.
Aplikace jako SafeKid (2022) pomáhají terapeutům a rodičům mapovat, kde jsou hranice dítěte - a kde je třeba je pevněji udržet. To je nová doba. Kde etika není jen slovo. Je to nástroj. A nástroj, který chrání dítě.
Podle průzkumu Nadace Dětská Linka (2023) 78 % rodičů při výběru terapeuta klade důraz na znalost etických zásad. To je změna. A to je dobrá změna.
Závěr: Hranice nejsou zábranou. Jsou důvěrou.
Když dítě ví, že jeho „ne“ má smysl, že jeho tělo je jeho, že jeho city nejsou špatné, že jeho tajemství nejsou prodejní - tak začíná být silné.
Terapie není o tom, aby se dítě „napravilo“. Je o tom, aby se dítě znovu naučilo věřit. Věřit sobě. Věřit dospělým. Věřit světu.
A to se naučí jen tam, kde jsou hranice jasné. A zároveň plné laskavosti.
