Perfekcionismus není jen vysoké nároky - je to past, do které spadne téměř každý, kdo trpí poruchou příjmu potravy
Nejde o to, že někdo chce být ten nejlepší. Nejde o motivaci, ambici nebo disiplínu. Jde o to, že když se jídelníček nepovede, cítíš se jako selhání. Když si na chvíli dovolíš kousek chleba, přijde ti, že jsi zradil sebe sama. Když se na zrcadle podíváš a nevidíš ten tělesný ideál, který si v hlavě vytvořil perfekcionismus, začínáš si vytvářet tresty. Hlad. Cvičení. Projímadla. A všechno to jen proto, že perfekcionismus se stal tvým životním pravidlem. A tohle není jen o hmotnosti. Je to o tom, že sebe sama hodnotíš jen podle toho, jestli jsi dokonalý v jídle, v těle, v kontrole.
Podle dat z Národního zdravotnického informačního portálu (2023) je 82 % pacientů s poruchami příjmu potravy ženy ve věku 14-25 let. Ale v posledních letech se počet mužů zvýšil o 8 %. A u nich se perfekcionismus často skrývá pod sportovním výkonem - ne pod tím, kolik vážíš, ale pod tím, kolik běháš, kolik zvedáš, kolik jsi „dokonalý“ v tréninku. A to ztěžuje diagnostiku. Protože když někdo říká: „Jsem jen velmi disciplinovaný“, nikdo si neuvědomí, že za tím stojí strach, že když přestaneš být perfektní, přestaneš být hodný.
Perfekcionismus není výsledek tvrdé výchovy - je to výsledek toho, jak se člověk naučil, že jeho hodnota závisí na kontrole
Nejsou to rodiče, kteří byli příliš nároční. Nejsou to školy, které příliš vynikaly. Nejsou to sociální sítě, které ukazují dokonalá těla. Ano, všechno tohle přispívá. Ale kořen je jiný. Je to vnitřní přesvědčení: „Když nejsem dokonalý, nejsem hodný.“ Toto přesvědčení se nevytváří v jednom okamžiku. Vzniká postupně. V dětství, kdy se dítě naučí, že jeho ctižádost je oceněna, ale jeho chyby jsou potrestány. V pubertě, kdy se tělo mění a tělo se stává zrcadlem hodnoty. A v dospělosti, kdy se kontrola nad jídlem stává jedinou věcí, kterou ještě dokážeš ovládat.
Podle klinické psycholožky Blanky Pöslové z Pardubické fakultní nemocnice (2021) jsou pacienti s mentální anorexií často „dokonce pyšní, že trpět hladem dokáží“. To není jen o odmítnutí jídla. Je to o tom, že hlad je jejich způsob, jak prokázat sebeovládání. A když ztratíš kontrolu nad jídlem, cítíš, že ztrácíš kontrolu nad sebou. A to je horší než jakákoli fyzická bolest.
U bulimie je to jiné. Tam se kontrola ztrácí - ale pak se snažíš vrátit. Projímadla. Hladovky. Přísné dietní pravidla. A opět: každá chyba je selhání. Každý kousek cukru je „prohřešek“. A tohle je ten bod, kde se perfekcionismus přeměňuje v poruchu. Když se ti v hlavě stane normou, že musíš být dokonalý - a když se ti stane zločinem, že nejsi - už nejde o jídlo. Už jde o to, jak si samotný sebe hodnotíš.
Terapie, která nepracuje s perfekcionismem, je jako léčení kašle, ale neřeší infekci
Většina lidí přichází do terapie s jedním cílem: „Chci jíst normálně.“ A terapeuti často začnou pracovat s jídelníčkem, s hmotností, s kaloriemi. Ale pokud nepracuješ s tím, proč se člověk vůbec bojí jíst - pokud nepracuješ s tím, že si myslí, že když sní 500 kalorií, je to „příliš“, a když sní 600, je to „zločin“ - tak se nic nezmění. Když se vrátíš k normálnímu jídlu, ale stále si říkáš, že jsi „selhala“, když jsi snědla kousek koláče - kdy budeš skutečně zdravá?
Moderní terapie už ví: klíčem je práce s perfekcionismem jako hlavní příčinou. A to není jen „zjistit, že máš perfekcionismus“. Je to o tom, jak přesně změnit myšlenky, které ti říkají, že jsi hodný jen tehdy, když jsi dokonalý. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na to, jak tyto myšlenky fungují. Například: „Když nebudu mít dokonalý jídelníček, budu mít hromadu problémů.“ Terapeut ti pomůže zkusit toto přesvědčení. Zkusíš sníst něco, co je „neperfektní“ - třeba pizzu - a pak zaznamenáš, co se stane. A většinou se stane: nic. Neztratíš kontrolu. Nezblázniš se. Nezahynuš. A to je první krok k tomu, že se naučíš, že tvá hodnota nezávisí na tom, co jsi snědl.
Ještě efektivnější je kombinace KBT s přijímací a zavazující terapií (ACT). Zatímco KBT se snaží změnit myšlenky, ACT tě učí, jak je přijmout - a přesto pokračovat. Místo toho, abys se snažil odstranit myšlenku „Jsem selhání, když jsem snědl chléb“, naučíš se říct: „Tady je ta myšlenka. A já se rozhodnu jíst stejně.“ Tohle je silný nástroj. A podle průzkumu České společnosti pro klinickou psychologii (2023) ho už používá 68 % terapeutů - oproti jen 42 % v roce 2019.
Praktické nástroje: Co funguje ve skutečnosti?
Terapie není jen o hovorech. Je o konkrétních krocích, které ti pomáhají překonat strach. Jedním z nejúčinnějších je „den bez pravidel“. Pod terapeutickým dohledem pacient úmyslně poruší všechna svá jídelní pravidla. Sní něco, co se „nesmí“. Nečistí se. Nevytváří si náhradní plán. A pak se dívá na to, co se stalo. A většinou se stane: nic. Nenastane katastrofa. Neztratíš kontrolu. A tohle je první krok k tomu, že se naučíš, že kontrola je iluze.
Podle dat z podpůrné skupiny PodporaPPP.cz (2023) 85 % účastníků, kteří zkusili „den bez pravidel“, hlásilo významný pokles perfekcionistických tendencí. A nejde jen o jídlo. Je to o tom, že se naučíš, že život nevyžaduje dokonalost. A že když se ti něco nepovede - nemusí to znamenat, že jsi selhala.
Další nástroj je behaviorální experiment. Například: „Když budu mít větší hmotnost, lidé mě nebudou milovat.“ Terapeut ti pomůže zkusit toto přesvědčení. Zvýšíš hmotnost o pár kilo - a pak sleduješ, co se stane. A často se stane: lidé tě stále milují. A tohle je zlom. Protože si uvědomíš, že tvá hodnota nezávisí na tom, jak vypadáš.
A je tu rodinná terapie. Zvláště u adolescentů. Podle NZIP (2022) rodinná terapie zvyšuje úspěšnost léčby o 32 %. Proč? Protože perfekcionismus se často vytváří v rodině. A když se rodina naučí, že nejde o to, kolik jíš, ale o to, jak se cítíš - můžeš začít být zdravý.
Proč většina terapií selhává - a co dělat, když se ti to nepovedlo
Podle recenzí na platformě Terapie.cz (2023) 42 % pacientů, kteří selhali, uvedlo: „Terapeut neviděl perfekcionismus jako kořenovou příčinu.“ To je kritické. Když terapeut pracuje jen s jídelníčkem, ale nepracuje s tím, proč se ti jídelníček nechce dodržovat - tak se nic nezmění. A ty se cítíš, že jsi selhala znovu. A to je nejhorší. Protože to potvrzuje tvé nejhorší přesvědčení: „Jsem selhání.“
Nejčastější výzva, kterou terapeuti hlásí, je odpor proti uvolnění kontroly. 88 % pacientů se bojí, že když přestanou kontrolovat jídlo, ztratí kontrolu nad životem. A to je pravda. Ale ne v tom smyslu, že ztratíš kontrolu. V tom smyslu, že se naučíš, že kontrola je iluze. A že život je větší než jídelníček.
Ještě jedna výzva: rozlišení mezi zdravým usilováním a škodlivým perfekcionismem. Je to ten tenký povrch. Když chceš být lepší - je to motivace. Když se bojíš, že když nejsi dokonalý, jsi něco špatného - je to porucha. A terapeut musí umět rozpoznat ten rozdíl. A ty musíš naučit, že zdravé usilování nevyžaduje sebezapření.
Co se děje v Česku - a jak najít správnou pomoc
V Česku je 47 specializovaných center pro léčbu poruch příjmu potravy. Ale jen 28 z nich - 59,6 % - má specifické protokoly pro práci s perfekcionismem. A to je problém. Protože pokud nepracuješ s kořenem, nemůžeš vyléčit nemoc.
Trh se ale mění. Od roku 2020 roste počet terapeutických služeb o 12,7 % ročně. A do roku 2025 má Ministerstvo zdravotnictví plán, že 85 % center bude mít specifické protokoly. To je dobrá zpráva. A je tu i technologie. Aplikace „Neperfektní jídelníček“ má 12 543 registrovaných uživatelů. A to je nejen aplikace - je to komunita. Lidé, kteří se učí, že dokonalost není cíl.
A je tu výzkumný projekt na 1. LF UK: „Perfekcionismus a PPP: Terapeutické protokoly“. Do roku 2025 má vytvořit standardizovaný český protokol. To znamená, že v budoucnu budeš mít jasnější cestu. A větší šanci, že terapeut pozná, že nejde jen o jídlo. Je to o tom, jak si samotný sebe hodnotíš.
Je to možné - ale ne přes jídlo, přes sebe
Počet lidí, kteří úspěšně absolvují terapii zaměřenou na perfekcionismus, je 63 %. U tradičních přístupů je to jen 41 %. Proč? Protože když se naučíš, že tvá hodnota nezávisí na tom, kolik jsi snědl - můžeš začít žít. Ne jen jíst. Žít.
Nejčastější zkušenost, kterou lidé sdílejí na fórech jako PodporaPPP.cz: „Pochopení spojení mezi mým perfekcionismem a poruchou bylo klíčové.“ To je ten bod. Nejde o to, kolik kalorií jsi snědl. Nejde o to, kolik jsi zhubl. Nejde o to, jestli jsi měl „dokonalý“ den. Jde o to, jestli jsi se konečně naučil říct: „Nemusím být dokonalý. Stačí, že jsem já.“
A to je pravá změna. Ne v těle. Ne v jídelníčku. V hlavě.
