Poruchy osobnosti nejsou jen „divné chování“ nebo „těžká osobnost“. Jsou to trvalé, hluboké vzory myšlení, pocity a reakcí, které člověka neustále zapojují do kruhů selhání - ve vztazích, na práci, v rodině. A mezi těmito poruchami je nejvyšší riziko sebevraždy ze všech duševních onemocnění. Nejde o náhodný výskyt. Nejde o „slabost“. Jde o komplexní psychologickou krizi, kterou lze předvídat, rozpoznat a zastavit - pokud víte, co dělat.
Proč jsou poruchy osobnosti tak nebezpečné?
Lidé s poruchami osobnosti často nevidí problém ve svém chování. Považují ho za „normální“. Když se rozvedou, považují to za „všechno je proti mně“. Když je propustí z práce, vnímají to jako „úplnou porážku“. Nevidí možnosti. Nevidí cesty ven. A proto se obrací k nejradikálnějšímu řešení - sebevraždě.
Podle výzkumů z Univerzity Karlovy z roku 2009 je riziko sebevraždy u lidí s poruchami osobnosti šestkrát vyšší než u obyčejné populace. A v případě hraniční (emočně nestabilní) poruchy osobnosti je to ještě horší: až 10 % těchto lidí zemře sebevraždou. To znamená, že z každého deseti pacientů s touto poruchou jeden zemře. Většina těch, kteří se pokusí o sebevraždu, má právě tuto poruchu - až 40 % všech pokusů o sebevraždu je spojeno s hraniční poruchou.
Největší riziko má také narcistická a disociální (antisociální) porucha. U těchto lidí je často přítomna závažná neschopnost empatie, ale zároveň extrémní citlivost na kritiku nebo pocit „pohrdání“. Když se jim něco „rozbije“ - vztah, práce, status - nemají nástroje, jak to zvládnout. A tak se obrací k sebevraždě jako k jedinému způsobu, jak „ukončit bolest“.
Co spouští krizi?
Nejde o to, že „někdo přestal milovat“. Nejde o to, že „někdo nebyl upřímný“. Je to hlubší. Je to to, že člověk s poruchou osobnosti nemá vnitřní stabilitu. Jeho sebevědomí je jako dom na písku. Stačí jedna vlna - a celé to zřízne.
Spouštěči jsou vždycky stejné:
- Rozchod s partnerem nebo přítelem
- Propuštění z práce nebo ztráta statusu
- Kritika od někoho, koho si váží
- Nečekaná ztráta - například smrt blízkého
- Pocit, že „nikdo mě nechápe“ nebo „nikdo mě nemá rád“
U žen je častější suicidální ideace spojená s úzkostí, sociální fobií nebo PTSD. U mužů je největším rizikem PTSD - zvláště u veteránů. A když se k poruchě osobnosti přidá ještě zneužívání alkoholu nebo drog, riziko sebevraždy stoupá několikanásobně. To je důvod, proč mnozí pacienti přijdou na lékaře kvůli „alkoholovému problému“ nebo „depresi“, ale ne kvůli svým osobnostním rysům. Protože si myslí, že to „není ono“.
Proč krizové plány selhávají?
Standardní krizové plány - „když se cítíš špatně, zavolej někomu“ - u lidí s poruchami osobnosti často selhávají. Proč?
Protože nevědí, koho zavolat. Nebo se bojí, že je někdo považuje za „náročné“. Nebo věří, že „když to zavolám, budu vypadat jako slabák“. Nebo prostě nevěří, že to někdo opravdu chce slyšet.
Prof. Jiří Raboch z 1. LF UK říká: „Krizový plán pro někoho s hraniční poruchou osobnosti musí být jako návod pro záchranný tým. Musí obsahovat konkrétní kroky, konkrétní jména, konkrétní činnosti.“
Neříkejte: „Zavolej někomu.“ Řekněte: „Když začneš cítit, že se chceš zabít, zavolej hned Mamince (č. 777 123 456). Pokud nezvedne do 10 minut, zavolej Marku (č. 777 654 321). Pokud ani on nezvedne, napiš na WhatsApp: ‚Mám kritický stav, potřebuji okamžitou pomoc‘. Pošli to i psychoterapeutovi. A pak si dej kávu, vypni telefon a sedni si na pohovku. Něco si přečti. Něco si zahraj. Nezůstávej s tím sám.“
Tento plán je konkrétní. Je jednoduchý. Je snadno zapamatovatelný. A je vytvořený s pacientem - ne pro něj.
Co funguje - reálné příklady z Česka
Na fóru Duševní zdraví sdílí matka: „Každých 6-8 týdnů nás zasáhne krize. Sestavili jsme plán: první 24 hodin každou hodinu jí zavolám. Pokud se stav nezlepší, zavolám její terapeuta, který ví o jejím případu. Od té doby jsme měli za rok jednu hospitalizaci. Dříve jich bylo pět.“
Na druhé straně otec s narcistickou poruchou: „Můj syn odmítá jakýkoliv plán. Říká, že je to urážka jeho inteligence. Tři pokusy o sebevraždu za dva roky. Poslední byl vážný.“
Tady je klíč: neexistuje univerzální řešení. Někdo přijme plán, někdo ho odmítne. Ale pokud ho sestavíte s pacientem, ne proti němu - máte šanci. Podle průzkumu Asociace psychologických poraden ČR 68 % pacientů s poruchami osobnosti považuje krizové plány za užitečné. Jen 42 % je ale schopno je použít v krizi. Proč? Protože nejsou dostatečně konkrétní. Protože nejsou vytvořené s nimi. Protože nejsou vyzkoušené.
Kdo pomáhá v Česku?
V Česku je přibližně 95 psychiatrů a 210 klinických psychologů, kteří se specializují na léčbu poruch osobnosti. To je málo. A přestože 87 % psychiatrů považuje krizové plány za prospěšné, jen 35 % je pravidelně používá.
Největší podporu poskytují:
- Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) - vytváří směrnice, školí lékaře, vede Krizovou linku 2.0
- Česká asociace pro sebevražednou prevenci (CASuP) - poskytuje bezplatné poradenství
- Regionální poradny pro duševní zdraví - jsou v každém kraji, často zdarma
Od ledna 2023 funguje Krizová linka 2.0 - hlasová linka, která používá umělou inteligenci k analýze hlasu. Když někdo hovoří s příznaky akutního rizika (třes, tichost, rychlé dýchání), systém detekuje to během pár vteřin a přesměruje volání na terapeuta. Průměrná odezva je 2,4 minuty - dříve to bylo 15 minut. To je rozdíl mezi životem a smrtí.
Jak vytvořit krizový plán - krok za krokem
Krizový plán není dokument. Je to živý návod. Vytvořte ho spolu s terapeutem. Nejde o to, že to „někdo udělá za vás“. Jde o to, že to vy vytvoříte - protože jen vy víte, co vás uklidní.
- Identifikujte své spouštěče - co vás nejčastěji „rozbije“? Rozchod? Kritika? Ztráta práce?
- Seznamte své „bezpečné osoby“ - kdo vás slyší? Kdo vás neosudí? Kdo vás zná? Napište jejich jména a čísla - ne jen „přítel“.
- Určete první krok - co děláte hned, když začnete cítit krizi? Zavoláte? Půjdete ven? Napišete to na papír?
- Vytvořte alternativní reakce - co můžete udělat, když se cítíte, že se chcete zabít? Poslechnout si hudbu? Přečíst si kapitolu knihy? Vyjít na chvíli na ulici? Napsat dopis, který nikdy neodešlete?
- Stanovte, kdy zavolat lékaře - když se vám nezlepší za 24 hodin? Když začnete plánovat, jak to udělat? Když už nemáte sílu sehnat léky?
- Uložte to kamkoliv - do telefonu, do papírového bloku, do šuplíku. A dejte kopií někomu, kdo vás zná.
Nezapomeňte: krizový plán není pro „když budete mít špatný den“. Je to pro „když budete cítit, že už to nevydržíte“. A to je jiné.
Co dělat, když máte blízkého s poruchou osobnosti?
Nemusíte být terapeut. Nemusíte „všechno zvládnout“. Ale můžete být ten, kdo neodchází.
- Nepřestávejte být přítomný - i když vás odmítá, i když vás kritizuje, i když vás zavírá.
- Nepředpokládejte, že to „jen tak“ projde - porucha osobnosti nezmizí sama.
- Navrhněte krizový plán, ale nevyžadujte jeho přijetí - někdy stačí, že ví, že existuje.
- Zjistěte, kde je kvalifikovaný terapeut - a pomozte mu ho najít. Neříkejte: „Jdi k lékaři.“ Řekněte: „Mám číslo terapeuta, který se specializuje na tohle. Chceš, abych ti ho poslal?“
- Nechte si pomoci i vy - péče o někoho s poruchou osobnosti vás vyčerpá. Hledejte podporu pro blízké - existují skupiny pro rodiče, partnery, sourozence.
Nejde o to, aby se změnil. Jde o to, aby přežil. A někdy stačí jen to, že někdo ví, že je tu - a nebude ho opouštět.
Co je budoucnost?
Trh služeb pro prevenci sebevražednosti v Česku roste o 7,2 % ročně. V roce 2023 dosáhl hodnoty 185 milionů Kč. Ale stále zaostáváme za průměrem EU. Důvod? Chybí koordinace. Psychiatr v Praze neví, co dělá psycholog v Brně. Pacient je přesměrováván z jedné instituce do druhé - a v tom čase může zemřít.
Budoucnost je v telemedicíně. V AI, která detekuje hlasové znaky krize. V jednotných databázích, kde terapeut ví, co se stalo minulý týden. V školení lékařů primární péče - protože většina lidí s poruchou osobnosti nikdy nejde k psychiatru. Přijdou k lékaři kvůli bolesti břicha, kvůli neustálé únavě, kvůli „nemoci, kterou neumí popsat“.
Ještě nejsme tam. Ale už víme, co dělat. A to je první krok k záchraně životů.
