Ukončení terapie není chyba. Není to selhání. Není to znamení, že jsi „neudělal všechno správně“. Je to přirozená část procesu - stejně jako jeho začátek. A přesto v Česku to mnozí prožívají jako vnitřní křížení. Stydíme se říct, že už to potřebujeme. Nebo se bojíme, že terapeut bude zklamaný. Nebo si myslíme, že když to nevyřešíme do konce, tak jsme „neúspěšní“.
Pravda je jiná. Většina lidí, kteří ukončí terapii správně, ji později doporučí. A ti, kteří odešli bez slova? 76 % z nich se vrátilo za pomocí do šesti měsíců. Proč? Protože nezvládli ukončit. Ne proto, že se nezlepšili. Ale protože se neodvážili říct: „Už to nechci dělat s tebou.“
Ukončení není konec - je to konsolidace
Nejčastější chyba? Představovat si ukončení jako náhlý odchod. Jako když vystoupíš z auta a řekneš: „Díky, jdu dál.“ Ale terapie není taxi. Je to cesta, kterou jste spolu projeli. A když dorazíte na cíl, neznamená to, že máte jen odejít. Znamená to, že musíte zkontrolovat, co jste se naučili, co jste změnili, a jak to budete udržovat bez terapeuta.
Čeští terapeuti, kteří pracují podle kognitivně-behaviorálních principů, často plánují ukončení už od 15. sezení. To neznamená, že se všechno musí vyřešit do té doby. Znamená to, že se začne připravovat na to, jak se bez terapeuta vypořádat s tím, co jste zjistili. Je to jako připravit se na to, jak budeš jezdit sám po tom, co ti někdo ukázal, jak řídit.
Humanistické přístupy pracují jinak. Tam se neplánuje konec. Konec přijde, když klient cítí, že už má co říct. A to je také v pořádku. Ale i tam je důležité, aby se ten konec probral. Ne jen přestal jsi chodit. Ne jen ti terapeut přestal psát připomínky na WhatsApp.
Proč lidé odcházejí bez slova?
V roce 2023 zjistil průzkum Asociace českých a moravských psychologů, že 61 % klientů ukončí terapii předčasně. A z nich 44 % to udělá bez jakéhokoli kontaktu s terapeutem.
Co se děje? Většinou to není, že terapie nefunguje. Je to, že se lidé cítí vinen. „Nemůžu mu říct, že už to nechci. Je to moc osobní.“ Nebo: „Nechci ho zklamat.“ Nebo: „Můžu to jen přestat dělat?“
Tady je pravda: terapeut nechce, abys ho vůbec nezklamal. Chce, abys se nezklamal sám. A když se rozhodneš, že už to nechceš dělat, tak je to jeho úspěch. To znamená, že jsi se naučil slyšet sebe. A to je hlavní cíl terapie.
Největší překážkou v Česku je stigma. 73 % lidí z průzkumu Psychologie.cz (2023) řeklo, že se stydí přiznat, že už terapii nepotřebují. A to je smutné. Protože terapie není o tom, že jsi „blázen“. Je o tom, že jsi člověk, který se snaží být lepší. A když to zvládneš, tak je to hrdost, ne vina.
Když jsi na začátku - stačí SMS
Pokud jsi měl jen dvě nebo tři sezení a cítíš, že se s terapeutem nechápeš, že ti nechce pomoci, nebo prostě nevěříš, že ti to pomůže - tak ti nevadí, že to je předčasné. V takovém případě ti stačí napsat jednu zprávu.
Například: „Děkuji za čas, ale cítím, že tohle není ten typ terapie, který mi pomůže. Nechci tě zatěžovat dál.“
To je dost. Nechceš vysvětlovat, proč ti to nefunguje. Nechceš se omlouvat. Nechceš se vysvětlovat. Víš, že to nepracuje. A to je v pořádku. Terapeut je profesionál. Už s tím měl zkušenosti. Neber to jako útok. Ber to jako informaci. A ona ti může navrhnout někoho jiného.
Když jsi už dlouho - potřebuješ 3 až 5 sezení
Pokud jsi byl u terapeuta 10 nebo 20 nebo 50 sezení, tak to není jen „dost“ práce. To je přeměna. A přeměna si vyžaduje odpočinek. Ne odchod. Odpočinek.
Centrum Psychoterapie Dejvice doporučuje pro delší terapie 3 až 5 sezení na „konsolidaci“. Co to znamená?
- Společně si připomeneš, jak jsi vypadal na začátku.
- Ukážeš, co se změnilo - i když to vypadá malé.
- Proberete, co ti pomohlo a co ti pomůže i dál.
- Navrhnou ti nástroje, jak se vypořádat s návratem starých vzorů.
- Řekneš, co ti na terapeutovi chybělo nebo co ti pomohlo nejvíc.
Tady je klíčová otázka, kterou ti může položit terapeut: „Představ si, že jedné noci se stane zázrak. Tvůj problém zmizí. Jak to poznáš zítra ráno?“
Tato otázka z Wikisofie.cz není zázračná. Je praktická. Přesune tě z „jak jsem se cítil“ do „jak jsem se choval“. A to je rozdíl. Když si odpovíš, že „už nebudu křičet na děti“ nebo „nebudu se vyhýbat telefonním hovorům“, tak už víš, že jsi se změnil. A to je důkaz, že terapie fungovala.
Co dělat, když se cítíš smutně?
58 % lidí, kteří ukončili terapii, řeklo, že se cítilo smutně. To je normální. Protože terapeut byl pro tebe něco víc než jen někdo, kdo tě poslouchal. Byl to někdo, kdo tě neosoudil. Kdo ti neříkal, že to „nemáš“ nebo „bys to měl zvládnout“. Kdo tě viděl, když jsi nebyl „silný“.
Je to jako rozloučení s přítelem, který tě podporoval, když nikdo jiný ne. A když to skončí, tak se cítíš opuštěný. To není slabost. To je lidské.
Neříkej si: „Měl jsem to zvládnout sám.“
Říkej si: „Jsem v pořádku, že to cítím.“
A pokud se ti to zdá moc těžké, tak si řekni: „Můžu si to zkusit zopakovat.“
Nejde o to, že jsi „neúspěšný“. Jde o to, že jsi „přežil“ něco, co tě zničilo. A když to končí, tak je přirozené, že se chceš zastavit a zatřást se.
Co dělat, když terapeut nechce ukončit?
Je to častější, než si myslíš. Někteří terapeuti se připravují na to, že klient bude chtít odcházet. Někteří ne.
Podle pravidel České lékařské komory (2021) má terapeut povinnost nabídnout alespoň jedno sezení k probrání ukončení. Ale nechce-li ho poskytnout? Nechce-li s tebou o tom mluvit? Nechce-li říct: „Jsi připravený“?
Nezůstávej. Nezůstávej jen proto, že „to je neetické“ nebo „to je špatné“. Pokud se cítíš, že ti terapeut nechce pustit, tak ti to neříká o tobě. Říká ti o něm.
Prof. PhDr. Jan Marček varuje: „Nejrizikovějším faktorem pro nefungující terapii je problematický vztah s terapeutem.“
Když tě terapeut drží, protože si myslí, že „ještě jsi nezvládl“, tak je to nebezpečné. Protože terapie není o tom, aby ti někdo říkal, kolik času potřebuješ. Je o tom, abys se naučil slyšet sebe.
Řekni mu: „Cítím, že jsem připravený. A já jsem ten, kdo rozhoduje.“
Neříkej: „Děkuji, ale už to nechci.“
Řekni: „Děkuji, že jsi měl s mým problémem čas. Ale já už jsem připravený pokračovat bez tebe.“
Co dělat, když se problém vrátí?
Je to normální. Neznamená to, že terapie nepracovala. Znamená to, že život pokračuje. A život není lineární. Je to jako zdraví - když se zotavíš z chřipky, tak se můžeš znovu nakazit. To neznamená, že lék nefungoval.
Právě proto je důležité, abys si během ukončení vytvořil „plán na návrat“. Co děláš, když se začneš cítit opět ztracený? Kdo je ten, koho si zavoláš? Která technika ti pomůže? Která věta ti připomene, že jsi to už jednou zvládl?
Nejlepší způsob, jak si to pamatovat? Napiš si to. Na papír. Do telefonu. Do poznámky. Do knížky.
„Když se cítím, že se vracím, tak si přečtu: ‚Už jsem to zvládl. A můžu to zvládnout znovu.‘“
Ukončení je největší úspěch
Největší chyba, kterou lidé dělají? Považují ukončení terapie za konec. Ale není to konec. Je to začátek nového života - života, kde už nejsi závislý na tom, aby někdo řekl, že jsi v pořádku.
Ukončení terapie je to, co ti dává sílu říct: „Mám pravdu.“
Ukončení terapie je to, co ti dává sílu říct: „Nechci to dělat.“
Ukončení terapie je to, co ti dává sílu říct: „Jsem sám.“
A to je největší úspěch, který můžeš dosáhnout. Ne to, že jsi „vyléčený“. Ale to, že jsi „svobodný“.
Můžu ukončit terapii bez toho, abych s terapeutem mluvil?
Ano, ale jen pokud jsi měl jen pár sezení a cítíš, že terapeut ti nepomáhá. V takovém případě stačí krátká zpráva. Pokud jsi v terapii dlouho, pak je lepší mít 3-5 sezení na probrání ukončení. Bez komunikace 76 % lidí v budoucnu vyhledá pomoc znovu.
Je normální cítit smutek, když terapie končí?
Ano. 58 % lidí zažívá smutek při ukončení terapie. Terapeut byl pro tebe důležitou osobou - někdo, kdo tě neosoudil. Rozloučení s ním je přirozené. Neznamená to, že jsi selhal. Znamená to, že jsi se změnil.
Co dělat, když terapeut nechce, abych ukončil?
Terapeut má povinnost nabídnout jedno sezení k probrání ukončení. Pokud to odmítne, není to tvoje chyba. Můžeš říct: „Cítím, že jsem připravený. Já rozhoduji.“ Pokud tě drží, protože si myslí, že „ještě nejsi hotový“, tak je to problém jeho. Ne tvojí.
Jak vím, že jsem skutečně připravený?
Když už nečekáš, že terapeut řekne, že jsi v pořádku. Když umíš poznat, že se vrací starý vzor, a víš, co s tím dělat. Když se můžeš říct: „Mám to pod kontrolou.“ A když víš, že i když se ztratíš, tak víš, jak se najít.
Je lepší ukončit terapii pomalu nebo rychle?
Není žádný správný způsob. 63 % lidí potřebuje 3-5 sezení na ukončení, 27 % si přeje okamžitý konec. Klíč je ne rychlost, ale záměr. Pokud si to proberete, tak je to správně. Pokud jen přestaneš chodit, tak se můžeš cítit ztracený.
Co je „zázračná změna“ a jak mi pomůže?
Je to technika: „Představ si, že jedné noci se stane zázrak a tvůj problém zmizí. Jak to poznáš zítra ráno?“ Odpověď ti ukáže, jaké chování ti ukazuje, že jsi se změnil. Není to magie. Je to způsob, jak si připomenout, že změna už probíhá.
