Stabilizační dovednosti před EMDR: Bezpečné kotvy a zdroje v terapii

Proč stabilizační dovednosti před EMDR nejsou jen „příprava“ - ale základ úspěchu

Představte si, že chcete vyčistit poškozený dům. Nejdřív ho ale nezamete, nezavřete okna, nezkontrolujete, jestli je bezpečné vstoupit. Prostě jen začnete demolovat zdi. To byste nejen nic nevyřešili - ale způsobili ještě větší škodu. To je přesně to, co se stane, když se EMDR začne bez stabilizační fáze.

EMDR (Eye Movement Desensitisation and Reprocessing) je silná metoda pro zpracování traumatu. Ale není to „přímý výstřel“. Je to jako operace, kde nejprve musíte zastavit krvácení, stabilizovat pacienta a pak až začít. Pokud to přeskočíte, riziko retraumatizace stoupá. A to nejen teoreticky - v ČR podle analýzy 120 kazuistik z roku 2023 přeskočení stabilizační fáze vedlo k 25% vyššímu riziku terapeutického selhání.

Stabilizační dovednosti nejsou „předehra“. Jsou to základní nástroje, které vám umožní přežít samotné zpracování traumatu. Bez nich se klienti cítí jako loď bez kotvy - vlny traumatických vzpomínek je odnášejí, a oni nemají, kde se uchopit.

Co je stabilizační fáze vlastně? A proč trvá tak dlouho?

Stabilizační fáze je první a nejdůležitější etapa EMDR terapie. Její cíl není „vyřešit trauma“. Její cíl je: vytvořit u klienta vnitřní bezpečí, které mu umožní trauma zpracovat, aniž by se ztratil.

U lidí s komplexním traumatem - tedy těch, kteří zažili dlouhodobé zneužívání, útěk, násilí v dětství - je jejich nervový systém přetížený. Jejich mozek je v neustálém „varování“. Všechno je hrozba. Všechno je nebezpečí. A pokud jim teď náhle ukážete vzpomínku na to, co je zranilo, nebudou mít prostor, aby se udrželi. Znovu se ocitnou v tom okamžiku. A to je retraumatizace.

Stabilizační fáze jim dává nástroje, jak se vrátit zpět. Jak se udržet v přítomnosti, i když se v hlavě objeví minulost. A to je klíčové pro EMDR - ta metoda funguje jen tehdy, když klient dokáže zároveň prožívat traumatickou vzpomínku a zůstat kotvený v bezpečné přítomnosti. To se jmenuje duální pozornost.

U jednoduchého traumatu (např. dopravní nehoda) může stabilizační fáze trvat 2-4 sezení. U komplexního traumatu - 6 až 12 sezení. A to není „zbytečně dlouho“. To je potřeba. Podle českých praxí je až 65 % úspěchu celé EMDR terapie závislé na kvalitě této fáze. Když ji přeskočíte, ztrácíte většinu šance na úspěch.

Čtyři základní bezpečné kotvy - jak fungují a kdy je použít

Stabilizační dovednosti nejsou jedna technika. Jsou to nástroje. A každý klient potřebuje jiné. Ale existují čtyři, které se používají téměř vždy:

1. Bezpečné místo - klient si v mysli vytvoří místo, kde se cítí úplně v bezpečí. Může to být dětský pokoj, les, pláž, nebo dokonce imaginární prostor - jako kouzelná knihovna s teplým světlem. Důležité je, aby to místo zapojilo více smyslů: jak to vypadá, jaké tam jsou zvuky, jaký je teplota vzduchu, jak se cítí pod nohama. Čím více smyslů, tím silnější kotva.
2. Trezor - klient si představí pevný trezor, skříň, krabici nebo jakýkoliv uzavřený prostor. Do něj může uložit vše, co je pro něj příliš těžké - vzpomínky, emoce, obavy. „Zavřu dveře, zamču klíčem a zítra to otevřu.“ To je klíčové pro děti, které se bojí písemek, nebo pro dospělé, kteří se straší, že „to všechno zničí“.
3. Uklidňující dýchání - nejedná se o „vzdechněte hluboce“. Jde o specifický vzorec: 4 vdechy, 6 výdechy, 4 pauza. Tento pomalý rytmus aktivuje parasympatikus - část nervového systému, která říká tělu: „Všechno je v pořádku. Můžeš se uvolnit.“ To je nejrychlejší cesta ke snížení hyperarousalu.
4. Zemědělení (grounding) - technika, která přivádí klienta zpět do těla a do reality. Například: „Pojďme se podívat na pět věcí, které vidíš. Čtyři věci, které se dotýkáš. Tři zvuky, které slyšíš. Dva pachy. Jeden okus.“ Nebo: „Co cítíš pod nohama? Jaký je kov na dveřích? Jak se chladí voda v sklenici?“ Toto vypíná disociaci - když se člověk „odpojí“ od těla a reality.

Tyto techniky se nevyučují jednou. Procvičují se. Každý den. 10 minut. Až se stanou automatickými. Když se klientovi začne zvedat dech, ví, co dělat. Když se mu zatmí v hlavě, ví, kde je jeho bezpečné místo. Když se cítí, že „to všechno je příliš“, ví, že může zavřít trezor.

Proč některým lidem vytvořit bezpečné místo dělá problém?

Není to „nedostatek představivosti“. Je to hlubší.

Lidé s raným dětským traumatem často nikdy neměli bezpečné místo. V jejich dětství nebylo žádné místo, kde by se mohli cítit v bezpečí. Někdo si tedy představí „bezpečné místo“ - a najednou se cítí vinen. „Proč to neumím?“ „Já jsem špatný.“

Podle průzkumu Vycviky.cz (2023) až 18 % klientů potřebuje více než 5 sezení, aby vytvořilo fungující bezpečné místo. A to je normální. Není to selhání. Je to proces. V takových případech se používají jiné techniky - například „bezpečný předmět“. Klient si vezme do ruky něco, co ho skutečně uklidňuje - kámen, plášť, hračku, knihu. A postupně se toto fyzické místo přenáší do mysli.

U dětí se používají hry. „Pojďme si vytvořit bezpečný hrad pro loutku.“ „Kam bys chtěl, aby se schovávala tvoje strachy?“ Vizualizace je pro děti přirozenější než slova. A to je klíč.

Co se stane, když stabilizační fázi přeskočíte?

Někteří terapeuti přeskočí stabilizační fázi - z časových důvodů, protože klient „je připravený“, nebo protože „to nechápe“.

Co se pak stane?

Klient se během EMDR „ztratí“. Znovu se ocitne v trauma. Neví, jak se vrátit. Začne se cítit zmateně, nebezpečně, nekontrolovatelně. Může se objevit panika, závraty, ztráta orientace. Některé klientky poté přestanou chodit na terapii - protože si řekly: „To je příliš strašné. Nechci to znovu prožít.“

Podle analýzy 120 případů z Terap.io (2023) je riziko terapeutického selhání u těch, kteří stabilizační fázi přeskočili, o 25 % vyšší. A to je jen číslo. Za tím stojí lidi, kteří se cítí ještě hůř než před terapií.

Na druhou stranu - příliš dlouhá stabilizační fáze (nad 15 sezení) také způsobuje problémy. Klienti se začnou cítit „uvěznění“ v přípravě. A trauma se nezpracuje. Je tedy potřeba rovnováha. V ČR se dnes doporučuje: 2-12 sezení. A vždy s ohledem na klienta, ne na plán.

Proč je stabilizační fáze v ČR stále nedostatečně implementována?

Na papíře všechno zní perfektně. Ve skutečnosti?

Podle dat Asociace psychoterapeutů ČR (2023) pouze 38 % certifikovaných EMDR terapeutů v ČR plně implementuje stabilizační fázi podle mezinárodních standardů. Zbytek - 62 % - ji zkracuje nebo přeskočí. Proč?

Protože je to časově náročné. A protože se to neplatí. Klienti často chtějí „řešit trauma hned“. A terapeuti chtějí, aby klienti „byli spokojení“. Takže se přeskočí to, co je nejdůležitější.

Ale je to jako přijít na auto, které má prasklý motor, a říct: „Nechme ho jezdit - až se zastaví, tak ho opravíme.“

Naštěstí se věc mění. V roce 2023 Česká asociace pro EMDR zvýšila požadavek na školení stabilizačních technik z 20 na 30 hodin. A podle průzkumu Vycviky.cz (2023) 78 % klientů hledá právě terapeuty, kteří dělají stabilizační fázi. Lidé už nechtějí jen „výsledek“. Chtějí bezpečnou cestu.

Co můžete dělat, pokud jste klient?

Nejste pasivní. Nejste „pacient“, který musí jen poslouchat.

Stabilizační techniky fungují jen tehdy, když je procvičujete. Ne jen během sezení. Ale doma. Každý den. 10 minut.

Navrhněte si vlastní „bezpečný plán“:

• Počkejte si na 5 minut před spaním - představte si bezpečné místo.
• Když se cítíte v panice - použijte uklidňující dýchání: 4 vdechy, 6 výdechy, 4 pauza.
• Když se vám v hlavě objeví vzpomínka - řekněte si: „Teď to uložím do trezoru. Zavřu dveře. Zítra to otevřu.“
• Když se cítíte „odpojeni“ - použijte zemědělení: „Co vidím? Co se dotýkám? Co slyším?“

Nejde o to, aby to bylo „perfektní“. Jde o to, aby to bylo pravidelné. Každý den. I když se to zdá hloupé. I když se to nezdá důležité. To je právě to, co vytváří vnitřní bezpečí.

Když se vám to nezdá - je to normální

Někteří lidé říkají: „Nemám představivost.“ „Nemůžu si nic představit.“

Je to normální. Někdo má představivost jako kreslení. Někdo má ji jako pohyb. Někdo jako hmat. Někdo jako zvuk.

Bezpečné místo nemusí být obraz. Může být píseň. Může být citát. Může být pach vanilkového cukru. Může být chladný kámen v ruce. Může být hlas, který vás v dětství uklidňoval.

Neříkejte si: „Musím si představit.“

Říkejte si: „Co mi teď dává pocit bezpečí?“

A to je všechno, co potřebujete.