Sebevražedné myšlenky u dospívajících: Kdy vyhledat okamžitou pomoc

Sebevražedné myšlenky u dospívajících nejsou jen „fáze“ nebo „výbuch emocí“. Jsou to varovné signály, které často zůstávají nevšimnuté - až když je příliš pozdě. V České republice je sebevražda druhou nejčastější příčinou úmrtí mezi mladými lidmi ve věku 15 až 24 let. Každý den se tady vzájemně ukončí život tři lidé - a mezi nimi jsou i teenagery, kteří si mysleli, že nikdo neví, jak moc bolestivě cítí. Ne každý, kdo má tyto myšlenky, je schopen je vyjádřit. Někteří se smějí, i když pláčou uvnitř. Jiní se stáhli do ticha, přestali mluvit o budoucnosti, a přestali věřit, že něco může být lepší.

Co jsou sebevražedné myšlenky - a proč je to důležité?

Sebevražedné myšlenky neznamenají vždy, že někdo chce zemřít. Někdy to je jen myšlenka: „Chtěl bych přestat cítit.“ Nebo: „Nechci se už probudit.“ To se nazývá pasivní sebevražednost. Ale může se také přeměnit v aktivní plán: „Zítra si koupím léky.“ Nebo: „Mám klíč od auta, a vím, kde je nejvyšší most.“ Tady už není jen o utíkání - je to o konkrétním záměru ukončit život.

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví si v roce 2023 vzalo život 1 253 lidí v ČR. U dospívajících je to nejčastější příčina úmrtí po dopravních nehodách. A co je ještě horší - většina těchto případů se nezveřejní. Lidé neříkají, že mají tyto myšlenky. Strach před soudem, ztrátou důvěry, nebo prostě nevědomí, že to lze léčit, je silnější než potřeba pomoci.

Červené praporky - co sledovat u dospívajícího

Ne každá smutečná chvíle je varovným signálem. Ale některé věci už nejsou normální. Pokud dospívající:

• říká: „Všichni budou šťastnější bez mě“ nebo „Nechci už žít“ - to není jen nálada, to je výkřik o pomoc
• rozdává věci, které mu jsou důležité: knihy, hračky, fotoaparáty, dokonce i oblečení - to je jako rozloučení
• náhle přestane být smutný a začne se chovat příliš klidně, dokonce radostně - to může znamenat, že se rozhodl, že „všechno bude hotové“
• má přístup k zbraním, lékům, nebo jiným prostředkům, které by mohly použít
• plánuje konkrétní čas a způsob: „Zítra v 10 hodin“ - to je největší varování
• začal užívat alkohol nebo drogy, aby „zakryl“ bolest - to je způsob, jak se vypořádat s nemožností řešit problém jinak
• opakovaně sebevražedně jedná: pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, přestávky v příjmu potravy - to není „pozornost“, to je křik

Největší chyba je ignorovat tyto věci jako „fázi“, „výbuch“ nebo „náladu“. Pokud dospívající vypovídá o konkrétním plánu, má k dispozici nástroje a opakovaně se pokouší o sebevraždu - je to akutní krize. A v akutní krizi není čas čekat na „dobrý den“ nebo na „příští týden“.

Kdy vyhledat okamžitou pomoc - a jak?

Není potřeba čekat, až se někdo rozhodne, že „to bude stačit“. Pokud vidíte některý z těchto signálů, jednejte hned. Nečekáte na to, že se to „vyřeší samo“. To se nevyřeší samo. V ČR je každý den tři lidé, kteří se rozhodli pro konec - a většina z nich měla předem výrazné varovné znaky.

Okamžitá pomoc znamená:

1. Zavolat záchrannou službu - 155 - pokud je osoba v nebezpečí, má přístup k zbrani nebo lékům, nebo je v bezvědomí. Nečekáte, až se „vzchopí“. Zavoláte hned.
2. Zavolat Linku bezpečí - 116 123 - bezplatně, 24 hodin denně. Tady pracují lidé, kteří s tím každý den pracují. V roce 2021 zaznamenali 3 014 kontaktů na téma sebevraždy - o 35 % více než v roce 2020. To není jen číslo - to jsou lidé, kteří hledali poslední záchranu.
3. Zavolat Dětskou linku - 116 111 - pro děti a mladistvé do 18 let. Někdy je jednodušší promluvit s někým, kdo je blíž jejich věku.
4. Zavolat Linku pro mladé - 777 811 222 - speciálně pro teenagerů a mladé dospělé, kteří potřebují poradit s emocionálními problémy.

Nezapomeňte: když někdo říká „Nechci žít“, neříká „Zemřu“. Říká: „Nemůžu to už dál dělat.“ A oni potřebují někoho, kdo jim řekne: „Nemusíš to dělat sám.“

Co dělat, když si myslíte, že někdo má sebevražedné myšlenky

Nemusíte být terapeut, aby jste mohli pomoci. Stačí být přítomný. Neříkejte: „To je jen fáze.“ Neříkejte: „Měj se kladně.“ Neříkejte: „Máš všechno, co chceš.“ To je jako říct někomu, kdo má zlomenou nohu: „Zkus jít rychleji.“

Co dělat místo toho:

• Přímo se zeptejte: „Máš někdy myšlenky, že bys nechtěl žít?“ - ano, to zní těžko. Ale to je jediná věc, která může otevřít dveře. Většina lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, řekla, že největší pomoc jim přišla od někoho, kdo se jen zeptal.
• Nechte ho mluvit. Neřešte, neodporujte, nekomentujte. Jen poslouchejte. „To zní strašně. Chceš o tom ještě něco říct?“
• Nechte ho vědět, že není sám. „Nemusíš to dělat sám. Já jsem tady. Můžeme to vyřešit spolu.“
• Odstraňte možné nástroje: léky, zbraně, provazy, břemena - všechno, co by mohlo být použito. To není „zneuctění“, to je záchrana života.
• Nechte ho o samotě - ne. Dokonce i v noci. Nechte ho vědět, že někdo bude blízko. I když jen sedí vedle něj.

Největší chyba je myslet, že „když to řekne, už je v bezpečí“. To není pravda. Mnoho lidí, kteří se pokusili o sebevraždu, řeklo, že se rozhodli, když se cítili „přestáno poslouchaní“. Když se někdo zeptá, když se někdo postaví, když se někdo neodstěhuje - to je to, co může zastavit smrt.

Proč se to děje - a co se mění

Pandemie covidu-19 změnila všechno. Děti a teenagery ztratili školu, přátele, rituály, doteky, smysl. Výzkumy ukazují, že mezi roky 2018 a 2021 se počet kontaktů na Linku bezpečí zvýšil o 118 %. To není jen o větším počtu lidí. Je to o tom, že se lidé cítí osamělejší, nejistější, bez smyslu.

Škola je přetížená. Tlak na výsledky. Sociální sítě, které ukazují „perfektní životy“. Rodiny, které nevědí, jak mluvit o emocích. A všichni se bojí říct: „Mám problém.“

Národní akční plán prevence sebevražd 2020-2030 chce snížit počet sebevražd o 10 % do roku 2030. Ale to nebude fungovat, pokud budeme čekat, až se někdo zhroutí. Potřebujeme školy, které učí emocionální gramotnost. Potřebujeme rodiče, kteří se učí naslouchat, ne opravovat. Potřebujeme systém, který neříká: „Jdi k terapeutovi.“ Ale: „Jsi v pořádku. Můžeme to dělat spolu.“

Co můžete udělat dnes

Nemusíte být odborník. Nemusíte mít lékařský titul. Potřebujete jen jednu věc: odvahu.

• Uložte si čísla: 116 123, 116 111, 777 811 222, 155. Uložte je do telefonu. Podělte se s přáteli.
• Příště, když se někdo chová „divně“, neříkejte „Je to jen nálada“. Zeptejte se: „Jsi v pořádku?“
• Nečekáte na „dobrý den“. Pokud je někdo v nebezpečí - jednejte hned.
• Promluvte o tom. Nechávejte to být tabu. Když se o tom mluví, umírají méně lidé.

Sebevražda není slabost. Je to výsledek bolesti, která přesáhla hranice toho, co člověk dokáže unést. A největší síla, kterou můžete mít, není to, že znáte odpověď. Je to to, že jste tam - a neodcházíte.