Sebevražedné sklony nejsou jen smutné myšlenky. Jsou to varovné signály, které říkají: „Už to nevystačím.“ A když tyto signály zní hlasitě, každá minuta počítá. Nejde o slabost. Nejde o „přehnaný reakci“. Jde o to, že někdo dosáhl bodu, kde už nemá sílu dál. A v tu chvíli potřebuje někoho, kdo ho slyší - a ví, co dělat.
Kdy je čas zavolat 155?
Pokud někdo říká: „Chci skončit.“ Pokud má plán - jak, kdy, kde. Pokud už má přístup k prostředkům - lékům, lanu, zbrani. Pokud už něco zkusil dříve. Pokud se náhle změnil - přestal mluvit, zavřel se, přestal jíst, nebo naopak náhle „zklidněl“ po dlouhé deprese. To je extrémní riziko. A v těchto případech není čas na čekání. Zavolej 155. Nezavolej příteli. Nezavolej na chat. Neříkej „možná to přejde“. 155 je pohotovostní služba, která přijede do dvou minut. Policajti, záchranka, psychologové - všichni jsou tam, aby ti pomohli přežít.Co dělat, když se cítíš na pokraji?
Nechceš zavolat 155, ale už ti to dělá strašně těžko? Pak zavolej Linku první psychické pomoci 116 123. Je to anonymní, zdarma, 24 hodin denně. Průměrně na spojení čekáš jen 2-3 minuty. Operátoři nejsou jen posluchači. Jsou školení. Ví, jak se ptát: „Máš myšlenky na ukončení života?“ Neptají se, abys se cítil vinný. Ptají se, aby ti pomohli přežít. Můžeš plakat. Můžeš šeptat. Můžeš být angry. Můžeš být klidný. Všechno je v pořádku. Nejsi sám. V roce 2023 přes 68 % lidí, kteří zavolali, řeklo, že jim to pomohlo zmírnit okamžitou pocity sebevražednosti.Chatová pomoc - pro někoho je to jediná možnost
Někdo nemůže mluvit. Někdo se bojí, že ho někdo slyší. Někdo je v práci, v škole, v domě, kde nemůže zavolat. Pro ně je Linka bezpečí 116 111 záchranným lanem. Chatová služba, anonymní, s průměrnou odpovědí za 5-7 minut. Není to stejné jako telefon. Není tam hlas, není tam tón, není tam pláč. Ale je tam text. A někdy stačí napsat: „Je mi tak těžko, že neumím žít.“ A pak přijde odpověď: „Děkuju, že jsi napsal. Jsi důležitý.“
Co neříkat a co říct, když pomáháš někomu
Nechceš pomáhat? Pak neříkej: „Ale máš všechno, co chceš.“ „To je jen fáze.“ „Zkoušel jsem to i já.“ „Neměl bys takhle myslet.“ To nezničí myšlenky. Zničí důvěru. Když někdo řekne: „Nemůžu to dál“, neříkej: „Uvidíš, že se to zlepší.“ Řekni: „To zní strašně. Děkuju, že jsi mi to řekl. Co bych mohl udělat, aby ti bylo trochu lépe?“Kdo je to, kdo ti pomůže?
Nejsou to superhrdiové. Jsou to lidé, kteří absolvovali kurzy Ministerstva práce a sociálních věcí. Kurz A2024/0095-SP/PC/VP. Naučili se naslouchat bez posuzování. Naučili se rozpoznat riziko na 5 stupních - od „nízkého“ po „extrémní“. Vědí, že sebevražedné myšlenky neznamenají schizofrenii. Neznamenají „šílenství“. Znamenají, že někdo je vyčerpaný, opuštěný, bez nádechu. A že potřebuje někoho, kdo ho neopustí.Proč je to tak těžké v Česku?
V Česku je jen 1 psychiatr na 12 500 lidí. Doporučený poměr je 1:10 000. Průměrná čekací doba na první schůzku s psychologem je 5,2 týdne. U psychiatrů je to 11,3 týdne. Krizové centrum v Českých Budějovicích hlásí nárůst klientů o 42 % v roce 2023. Děti a dospívající - to je největší skupina, která se nyní obrací na pomoc. Po covidu se všechno zhoršilo. A systém nezvládá. Krizové linky jsou dnes první a často jedinou pomoci. Ale nejsou určeny na dlouhodobou péči. A to je problém. Lidé dostanou pomoc, když je v nebezpečí. Ale když přežijí - neví, kam dál.
Co můžeš udělat teď?
Pokud se cítíš v krizi: Zavolej 116 123. Nebo zapiš si 155 do telefonu. Ulož si to. Nečekáš na „nejhorší den“. Ulož si to, když ještě máš sílu.Pokud někoho znáš, kdo se chová jinak - zavřel se, přestal odpovídat, přestal se starat o sebe - neříkej: „Možná to projde.“ Řekni: „Všiml jsem si, že jsi jiný. Chceš si o tom promluvit?“
Pokud jsi rodič: Nenech si to na později. Pokud dítě říká: „Nechci žít“, neříkej: „To neříkej.“ Řekni: „Děkuju, že jsi mi to řekl. Půjdeme to vyřešit spolu.“
Pokud jsi učitel, zaměstnavatel, přítel: Vědět, jak reagovat, je jako vědět, jak udělat CPR. Nechceš čekat, až někdo zemře. Chceš vědět, co dělat hned teď.
Krizový plán - co mít připravené
Nech si s odborníkem vypracovat jednoduchý krizový plán. Obsahuje:- Kontakty: 155, 116 123, 116 111, jméno psychologa, důvěryhodná osoba
- Co ti dělá lépe: hudba, chůze, psaní, zvíře, teplá sprcha
- Co ti dělá hůř: konkrétní místa, lidé, situace
- Co říct, když se to vrátí: „Půjdu na linku.“ „Zavolám Jana.“ „Půjdu ven.“
Tento plán nejsi povinen mít v hlavě. Stačí ho mít v telefonu. Nebo na papíři v kapse. Když přijde ten okamžik - nebudeš muset přemýšlet. Budeš mít cestu.
Co se děje dál?
Ministerstvo zdravotnictví v roce 2024 přidělilo 120 milionů Kč na rozšíření krizových center. Plánují 80 regionálních týmů do roku 2027. Ale to je příliš pomalu. Lidé potřebují pomoc dnes. Ne za dva roky. A zatímco se systém pomalu mění, lidé stále umírají. Každý den. Většinou v tichosti. Bez varování. Bez příležitosti.Ty můžeš být ten, kdo to změní. Ne tím, že budeš psycholog. Ale tím, že se naučíš, jak slyšet. A jak říct: „Nejsi sám.“
Co dělat, když někdo říká, že chce skončit život, ale nechce zavolat na linku?
Nech ho, aby ti řekl, co cítí. Neodporuj. Neříkej „to je špatně“. Řekni: „Chápu, že je to strašně těžké. Můžu s tebou zavolat na linku spolu?“ Pokud odmítne, dej mu čas. Ale nech ho sám. Zavolej na linku 116 123 a řekni: „Mám přítele, který se cítí v krizi. Nechce zavolat, ale říkal, že chce skončit.“ Operátoři ti řeknou, jak postupovat. Někdy stačí, že někdo jiný zavolá - a on se pak cítí méně sám.
Je lepší zavolat na 116 123 nebo 116 111?
Pokud je riziko vysoké - zavolej 116 123. Telefon je rychlejší a efektivnější. Pokud se nechceš mluvit, nebo máš strach, že tě někdo slyší - použij chat 116 111. Obě linky jsou zdarma, anonymní a 24/7. Neexistuje „správná“ volba. Jen ta, která ti v tu chvíli pomůže.
Můžu zavolat na linku i jen pro „pohovor“? Nebo jen když jsem na pokraji?
Ano. Můžeš zavolat, když se cítíš zatlačený, vyčerpaný, nechápáný. Nečekáš na sebevražednou myšlenku. Nečekáš na „nejhorší den“. Krizové linky nejsou jen pro „konec“. Jsou pro každého, kdo už nemá sílu dál. Kdo potřebuje slyšet: „To je normální, že se tak cítíš.“
Proč někdo, kdo se cítil špatně, náhle „zklidněl“ - a pak se zabil?
To je jeden z nejtragičtějších jevů. Když někdo rozhodne, že skončí, často se náhle uklidní. Protože už nečeká na pomoc. Už nečeká na změnu. Už nečeká na to, že to někdo pochopí. To „zklidnění“ není zlepšení. Je to vzdání. A právě v těchto okamžicích je největší riziko. Pokud někdo, kdo dříve plakal, teď jen mlčí - neříkej: „Aspoň je klidný.“ Řekni: „Měl bych se o něj postarat.“ A zavolej na linku.
Je možné získat dlouhodobou pomoc, když se dostanu z krize?
Ano, ale je to těžké. Čekací doba na psychologa je 5 týdnů, na psychiatra 11 týdnů. Krizové linky ti pomohou přežít, ale nevyřeší problém. Po krizi se obrát na svého lékaře, zkus nějaké neziskové organizace (např. Krizové centrum pro děti a rodinu), nebo hledej skupiny podpory. Neztrácej nádech. Pomoc existuje. Jen je potřeba trvat.
