Retraumatizace: Co to je a jak ji zastavit v terapii

When you hear the word retraumatizace, opakované vystavení situacím, které znovu probouzejí staré traumatické vzpomínky a pocity. Also known as znovuaktivace traumatu, it happens not just in dangerous situations, but sometimes right in the therapist’s office—when the healing process moves too fast or ignores the person’s capacity to cope. To není jen „případný vedlejší účinek“ terapie. Je to riziko, které se často přehlíží, ale může způsobit, že klient ztratí důvěru v terapii, v sebe sama i v lidi, kteří ho mají pomoci.

Retraumatizace se často objevuje, když terapeut nebo klient příliš rychle začnou prohlubovat do minulosti, aniž by byly zajištěny stabilizační dovednosti, techniky, které pomáhají člověku zůstat v přítomnosti a cítit se bezpečně, i když se dotýká bolesti. Bez těchto kotv – jako je bezpečné místo ve představě, pomalé dýchání nebo fyzický kontakt s bezpečným předmětem – se mozek vrátí do režimu „přežití“. V tom okamžiku se trauma nezpracovává, ale znovu zažívá. To se stává častěji, než si lidé myslí. V Česku se 42 % klientů s PTSD hlásí, že někdy během terapie cítilo, že jim bylo „ještě hůř“ než předtím.

Retraumatizace není vždy záměrná. Často vzniká z dobrých úmyslů – terapeut chce pomoci, klient chce „vyřešit“ minulost. Ale trauma nejde „vysát“ jako špína. Vyžaduje tempo, které odpovídá tělu a mysli klienta. Pokud terapie přeskočí fázi bezpečí a začne hledat důkazy, příčiny nebo „význam“ události, může to způsobit přepětí. V takových případech je klíčové zpomalit, zjistit, kde klient právě je, a vrátit se k základům: „Cítíš se teď bezpečně?“

Co se děje v terapii, když se retraumatizace stane? Klient se může stáhnout, přestane mluvit, začne se cítit vinný, že „nic nezvládá“, nebo se rozčílí na terapeuta. Někdo se začne vyhýbat sezením, jiný začne mít noční můry, které dříve neměl. Tyto příznaky nejsou „odpor“ – jsou varováním. Terapie, která způsobuje retraumatizaci, není úspěšná. Je to jako léčit zlomeninu tím, že ji ještě víc zatížíš.

Nejlepší ochranou proti retraumatizaci je nechat klienta vést tempo. Nezadávat otázky, které příliš překračují jeho okno tolerovatelnosti. Používat techniky, které vám umožňují zůstat v těle – jako je všímavý pohyb, práce s pískem nebo jemná jóga. Tyto metody nevyžadují slova, ale umožňují zpracování bez přepětí. A pokud se něco rozjede příliš rychle? Nejde o chybu terapeuta. Je to příležitost – zastavit, přiznat, zpomalit a znovu se spojit.

Retraumatizace není nevyhnutelná. Je to chyba, kterou lze předcházet – pokud se terapie zaměří na bezpečí před prohlubováním, na tělo před příběhem, na přítomnost před minulostí. V tomto sbírce článků najdeš praktické příklady, jak to vypadá v reálné praxi: jak se stabilizační dovednosti používají před EMDR, jak pískoterapie pomáhá dětem zpracovat trauma bez slov, nebo jak se v terapii pracuje se studem, aby se klienti neztratili ve vlastních vzpomínkách. Každý z těchto článků je krokem k tomu, aby terapie opravdu pomáhala – a nezničila to, co se snaží zachránit.