Akutní stresová reakce není jen „přehnaná reakce“. Je to tělesný i duševní výbuch, který se objeví hned po tom, co někdo zažil něco, co ho zcela překvapilo a zničilo pocit bezpečí. Může to být dopravní nehoda, náhlá smrt blízkého, násilí nebo přírodní katastrofa. Tělo reaguje jako by bylo v boji o život: tep se zrychlí na 150 úderů za minutu, dech je povrchový a rychlý, mozek se zastaví. Lidé popisují, že se cítí jako ve snu, nemohou si vzpomenout, co se stalo, nebo se náhle rozpláčou bez důvodu. A pokud se v těch prvních 72 hodinách nikdo nezajímá, co se děje - reakce se může proměnit v trvalou poruchu. To je přesně ten okamžik, kdy krizová intervence dělá rozdíl mezi zotavením a trvalým poškozením.
Co se vlastně děje v těle a mozku hned po traumatu?
Když se stane něco hrozného, mozek nesmyslně rychle přepne z režimu „normální život“ do režimu „přežít“. Hlavní hračka je amygdala - část mozku, která reaguje na nebezpečí. Ona neví, jestli je to útok, pád z auta nebo náhlá smrt. Všechno je „nebezpečí“. A tak se uvolní adrenalin, kortizol, svaly se napnou, srdce začne bušit jako kladivo. Krevní tlak se zvedne na 160/100. Dech se stane rychlým - až 30 dechů za minutu. To všechno je přirozené. Ale když to trvá déle než pár hodin, začíná se to měnit z přežití v zácpu.
Psychicky se člověk může cítit rozdrcený. Někdo se zavře, nechce mluvit, jen sedí. Jiný se rozčílí, křičí, nebo se náhle vrhne na práci, aby „nic nezakrylo“. Někteří se neustále opakují, co se stalo - jako by to chtěli „zapsat“ do mozku. Jiní se ztratí v dezorientaci: nevědí, kde jsou, neznají datum, nevědí, kdo je. To všechno je akutní stresová reakce. A není to známka slabosti. Je to přirozená odpověď na nepřirozený událost.
Proč krizová intervence není jen „pohovor“?
Největší chyba je myslet, že stačí říct: „Je to v pořádku, to přejde.“ To nejde. Krizová intervence není přátelská hovor. Je to technický, strukturovaný zásah, který má jediný cíl: zastavit rozpad. A dělá to třemi věcmi najednou.
První je bezpečí. Není důležité, jestli je člověk doma, v nemocnici nebo na ulici. Musí být fyzicky bezpečný. Pokud je stále v ohrožení - například po útoku - není možné začít s psychickou pomocí. Bezpečí je první krok. Pak přijde tělesná péče. Pokud člověk nemá vodu, teplé oblečení, nebo někoho, kdo ho drží za ruku - jeho mozek se nezaměří na emoce. Nejprve musí být tělo v klidu.
Třetí je ukotvení. To je klíč. Když člověk ztrácí orientaci, intervencionista ho pomalu vrací do reality. „Jak se jmenuješ?“ „Kde jsi teď?“ „Co slyšíš?“ „Co se dotýkáš?“ Toto není náhodné. Je to technika, která pomáhá mozku přestat být v „přežívacím režimu“ a začít fungovat znovu. A to je ten rozdíl mezi tím, kdo se zotaví, a kdo se zhroutí.
Co se stane, pokud se nic neudělá?
Největší nebezpečí není akutní stresová reakce samotná. Je to to, co z ní vyroste. Pokud se nezajímáte o první 72 hodin, riziko, že se vyvine posttraumatická stresová porucha (PTSD), stoupne o 65 %. To je podle profesorky Vodáčkové z MUNI. A to není jen „něco, co se stane“. PTSD znamená noční můry, vyhýbání se všemu, co připomíná traumatu, emocionální ztuhlost, nekontrolovaný vztek. Někteří lidé se stávají závislými na alkoholu, někteří přestávají mluvit s dětmi, jiní se nechají zavřít do domu.
Statistiky z Linky důvěry ukazují: 60 % případů, kdy se záchranná služba opakovaně volá do rodiny, vzniklo proto, že v akutní fázi nebyla provedena žádná intervence. A to je škoda, kterou lze snadno zabránit. Stačí jedna osoba, která ví, jak se chovat. Ne musí být lékař. Musí jen umět naslouchat, neříkat „všechno bude v pořádku“, a vědět, kdy připojit následnou péči.
Co dělá dobrá krizová intervence - a co ne?
Dobrá intervence má sedm kroků, které se dějí v prvních 45 až 90 minutách. Nejde o dlouhé rozhovory. Je to jako záchranná operace, ale na duši.
- Zajištění bezpečného prostředí
- Základní péče o tělo - voda, teplé plátno, místo, kde sedět
- Vytvoření kontaktu - hlas, pohled, dotek (pokud je přijatelný)
- Identifikace problému - „Co se právě děje?“
- Emocionální podpora - „Je v pořádku, že se cítíš takhle“
- Mobilizace zdrojů - „Kdo ti může pomoci?“ „Máš někoho, kdo tě drží?“
- Zajištění návazné péče - přesun na lékaře, terapeuta, sociální pracovníka
Nejčastější chyba? Zabývat se minulostí. „Co jsi cítil, když ti to řekli?“ „Jaké bylo dětství?“ To není na místě. Krizová intervence se neptá na minulost. Ptá se: „Co je teď?“
Druhá chyba? Předávat odpovědnost. Některé intervencionisty se snaží „vyřešit“ všechno. Ale to není jejich úloha. Jejich úloha je: „Zastavit pád. Připravit cestu k pomoci.“ A pak odejít. Nezůstat. A to je těžké. Lidé chtějí, aby se „zajímali“. Ale dobrá intervence je jako záchranná loď: vezme tě z vody, dá ti dech, a pak tě předá někomu, kdo tě vezme na břeh.
Kdo to dělá v Česku a jak to funguje?
V Česku je krizová intervence zákonem. Podle zákona č. 108/2006 Sb. má každý, kdo zažil traumatu, právo na okamžitou pomoc. A je to realita. V roce 2022 bylo provedeno přes 42 000 intervencí. To je 12 % více než v roce 2021. Hlavní důvod? Více útoků, katastrof a násilí.
Služby poskytují tři hlavní hráči: Caritas ČR, Linka důvěry a Červený kříž. Každý z nich má týmy, které jsou na volání 24/7. A mají i aplikaci - Krizehelp. Stačí otevřít, povolit polohu, a za pár minut přijede někdo, kdo ví, co dělat. V prvním roce byla aplikace použita přes 15 000krát.
Ale tu je problém. 68 % těchto služeb je v Praze a Středočeském kraji. V Moravskoslezském kraji je jen 12 % pokrytí. A to znamená, že lidé v některých oblastech mohou čekat hodiny, než přijde někdo. A v těch hodinách se jejich stav může zhoršit.
Co říkají lidé, kteří to zažili?
Na fóru Maminka.cz uživatelka „Aneta_34“ napsala: „Přijeli mi lidé z krizové linky po smrti manžela. Byli skvělí. Ale nikdo mi nepomohl s tím, co dál s dětmi.“ To je typické. Lidé ocení okamžitou pomoc. Ale pak se cítí opuštění. A to je výzva pro systém.
Na Redditu v diskusi o krizové intervenci (r/psychologie_CZ) 68 % lidí říká, že jim pomohlo. Nejčastěji citují techniku „ukotvení“: „Dokonce jsem si vzpomněl, jak se jmenuje můj pes, a to mě vrátilo zpět.“
Ale 28 % kritizuje, že intervencionisté nejsou dostatečně vycvičení. A to je pravda. V Česku chybí 217 certifikovaných pracovníků. Každý intervent musí absolvovat 120 hodin školení, včetně 40 hodin pod dohledem. Ale není jich dost. A když je příliš málo, někdo se dostane do situace, kdy nemá čas, nebo neví, co dělat. A to může zhoršit stav u 15 % lidí s vysokou zranitelností.
Co se bude dít v budoucnu?
Od ledna 2023 platí nový standard od Ministerstva práce a sociálních věcí: každý intervent musí být certifikován podle stejného pravidla. A od roku 2025 bude krizová intervence integrována do elektronické zdravotnické složky. To znamená: když někdo přijede do nemocnice po úrazu, lékaři budou vědět, že už byla provedena intervence, a budou moci pokračovat v péči bez opakování.
Prof. Vodáčková předpovídá, že do roku 2030 se bude krizová intervence kombinovat i s drobnými léky - ne k vyhlazení pocity, ale k uklidnění těla, aby mozek mohl začít zpracovávat traumatu. To není „vyhodit léky“. Je to „pomoci tělu, aby se mohl soustředit“.
Největší výzva? Zvýšit počet kvalifikovaných pracovníků. Ne jen v Praze. Všude. A naučit lidi, že pomoc hned po traumatu není „dobrý nápad“. Je to základní lidské právo.
Co můžeš udělat ty?
Nejsi lékař. Nejsi terapeut. Ale můžeš být ta osoba, která zastaví pád.
- Neříkej: „Všechno bude v pořádku.“
- Neříkej: „Měl jsi to předvídat.“
- Neříkej: „Nech to.“
Řekni: „Jsem tady.“
Řekni: „Co potřebuješ teď?“
Řekni: „Můžu ti dát vodu?“
Řekni: „Můžu tě držet za ruku?“
Řekni: „Chceš, abych zavolal někoho, kdo ví, co dělat?“
Neřeš. Neřeš. Jen budeš tam. A zavolej 116 123. To je krizová linka, která přijede. A přijede rychle. Protože v těch prvních 72 hodinách je všechno.
Co je akutní stresová reakce a jak se liší od PTSD?
Akutní stresová reakce je přechodná odpověď těla a mozku na náhlé, extrémní traumatu. Trvá maximálně 72 hodin a zahrnuje fyzické příznaky jako zrychlený tep, hyperventilaci, dezorientaci a emocionální šok. PTSD je dlouhodobá porucha, která se vyvine, pokud se ASR nezastaví. PTSD trvá měsíce nebo roky, zahrnuje noční můry, vyhýbání se situacím a emocionální ztuhlost. Krizová intervence má za cíl zabránit přechodu z ASR do PTSD.
Kdy je nejlepší čas pro krizovou intervenci?
Nejlepší čas je v prvních 72 hodinách po traumatu. Prvních 48 hodin je kritické - v této době se riziko vývoje PTSD sníží o 65 %, pokud je intervence provedena. Každá hodina, která uplyne bez pomoci, zvyšuje riziko, že reakce se stane trvalou. To neznamená, že pomoc po 72 hodinách je zbytečná - ale je méně efektivní.
Kdo může provádět krizovou intervenci v Česku?
Krizovou intervenci mohou provádět pouze certifikovaní interventi, kteří absolvují 120 hodin akreditovaného školení, včetně 40 hodin praktického výcviku pod dohledem. Tyto osoby pracují v organizacích jako Linka důvěry, Caritas ČR nebo Červený kříž. Lékaři a psychologové mohou také intervenci provádět, ale musí mít speciální přípravu pod novým standardem MPSV č. 7/2022.
Je krizová intervence zdarma?
Ano, krizová intervence je v Česku zdarma. Je to právo každého občana podle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálně právní ochraně dětí, který se vztahuje i na dospělé. Služby jsou financovány státem a neziskovými organizacemi. Nikdy se nevyžaduje platba za okamžitou pomoc.
Jaký je rozdíl mezi krizovou intervencí a psychoterapií?
Krizová intervence je krátkodobá, akutní a zaměřená na „tady a teď“. Trvá maximálně 6-8 setkání, většinou jen jedno nebo dvě. Cílem je zastavit rozpad a zajišťovat bezpečí. Psychoterapie je dlouhodobá, zaměřuje se na minulost, hluboké příčiny a změnu osobnosti. Krizová intervence je první pomoc, psychoterapie je dlouhodobá léčba. Obě se doplňují, ale nejsou zaměnitelné.
Kde zavolat, pokud potřebuji krizovou intervenci?
V Česku zavolejte na národní krizovou linku 116 123. Je to bezplatná linka, která funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Můžete také kontaktovat Linku důvěry (116 123), Caritas ČR nebo Červený kříž. Všechny tyto organizace mají týmy, které přijedou na místo nebo vás připojí k interventovi přes telefon nebo aplikaci KrizeHelp.
