Práce se studem a vinou v poruchách příjmu potravy: Cesty k laskavosti k sobě

Stud a vina nejsou jen pocity - jsou základem poruchy příjmu potravy

Když někdo s poruchou příjmu potravy řekne: „Jsem špatný“, neříká to jen o svém chování. Říká to o svém bytí. Tento rozdíl je klíčový. Stud není to, že jsi něco udělal špatně. Stud je to, že jsi špatný. A to je to, co drží poruchu příjmu potravy naživu. Když se jíš, cítíš vinu. Když se nejíš, cítíš stud. Když se o to snažíš, cítíš, že jsi nedostatečný. A tak se kruh uzavírá - jídlo není o hladu, je o trestání. O očištění. O pokusu získat kontrolu, když všechno kolem se zdá být mimo řízení.

Podle výzkumů (Tangney & Dearing, 2003; Papežová et al., 2010) se stud a vina nevyskytují náhodně u lidí s poruchami příjmu potravy. Jsou jejich neustálým průvodcem. Stud je ten, kdo ti šeptá: „Nikdy nejsi dost dobrý.“ Vina je ten, kdo ti říká: „Zasloužíš to.“ A oba spolu vytvářejí prostředí, kde jídlo přestává být živinou a stává se nástrojem trestu nebo odměny. Když se nejíš, „zakoupíš“ hodnotu. Když se jíš, „ztrácíš“ ji. A tak se tělo stává měřítkem, které nikdy neukáže správné číslo - protože číslo nikdy není důležité. Důležité je, jestli jsi „hodný“.

Stud vs. vina: Proč je ten rozdíl tak důležitý?

Mnoho lidí používá slova „stud“ a „vina“ jako synonyma. Ale v terapii je to jako rozlišovat mezi požárem v domě a požárem v sobě. Vina se týká konkrétního jednání: „Zapomněl jsem na dárky.“ Stud se týká celého já: „Jsem závadný.“

Pacienti s bulimií často cítí vina po přejídání. „Neměl jsem to jíst.“ Ale když se vina promění ve stud, začíná se říkat: „Jsem závadný, že jsem to jedl.“ A to je bod, kdy se porucha posouvá z chování do identity. Stud pak nechce změnu - chce potrestání. A tak vznikají extrémní metody: vyprázdnění, přísné omezení, přehnaná cvičení. Nejsou to pokusy o zdraví. Jsou to pokusy o očištění.

Naopak, vina, když je zdravá, může vést ke změně. Když řekneš: „To jsem udělal špatně, ale můžu to udělat lépe“, máš šanci. Když řekneš: „Jsem špatný, a proto to nezvládnu nikdy“, nemáš žádnou. V terapii se tedy nejprve musí rozlišit, co je co. A to není snadné. Když stud trvá roky, už nevíš, kde končí tvoje chování a kde začínáš ty.

Laskavost k sobě není egoismus - je to přežití

Co kdybych ti řekl, že když se jíš, nemusíš se trestat? Co kdybych řekl, že když se nejíš, nemusíš být hrdý? Co kdybych řekl, že tvé tělo není trestem, ale domovem?

Laskavost k sobě není o tom, že sebe máš rád. Není o tom, že sebe uznáváš. Je to o tom, že sebe neodmítáš. Je to o tom, že když se cítíš zničený, neříkáš si: „To jsem si zasloužil.“ Ale říkáš si: „To je těžké. A já jsem tady.“

Výzkumy (Neff, 2003; Psyon, 2023) ukazují, že lidé s vyšší úrovní laskavosti k sobě mají nižší riziko relapsu. Proč? Protože laskavost přerušuje tenhle kruh: „Jsem špatný → musím se trestat → jídlo je nástroj trestu → cítím se hůř → jsem špatný.“ Když přidáš laskavost, kruh se rozbije. Místo trestu přijde podpora. Místo sebepřesvědčování, že jsi špatný, přijde otázka: „Co potřebuji právě teď?“

Praktické kroky: Jak začít být laskavý k sobě, když ti to přijde nemožné

Není to o tom, abys se najednou začal milovat. Je to o malých krocích, které se dělají, když se cítíš nejhorší.

• Piš dopisy sobě samému - jako bys psal někomu, koho miluješ. Když se cítíš vinný po přejídání, napiš: „Vím, že to bylo těžké. Nejsi špatný. Jsi člověk, který se snaží přežít.“
• Praktikuj mindfulness těla - nejedíš, nekontroluješ, nevyhodnocuješ. Jen si všimneš, jak se tvé tělo cítí. Tep. Dech. Tlak na nohou. Bez soudů. To je základ.
• Přepiš automatické myšlenky - když ti přijde: „Kdybych byl dokonalý, nebyl bych tady“, přepiš to na: „Jsem tady, protože se snažím. A to už je dost.“
• Používej metta meditaci - opakuj tiše: „Buďu v bezpečí. Buďu klidný. Buďu laskavý k sobě.“ I když ti to zní hloupě. I když ti to přijde nespravedlivé. Opakuj to. Každý den. Pět minut. Stačí.

Tyto techniky nejsou „čarodějné“. Nezmění tě za týden. Ale mění tě pomalu - jako když se slunce postupně prořízne skrz mrholení. Nejde o to, abys se stal jiným. Jde o to, abys přestal sebe trestat za to, že jsi člověk.

Terapie, která pracuje s tím, co se nevidí

Ne všechny terapie jsou stejné. Když se budeš ptát na pomoc, hledej ty, které se zaměřují na emocionální zpracování, ne jen na jídlo. Acceptance and Commitment Therapy (ACT) tě učí přijímat pocity, aniž bys je musel změnit. Dialectical Behavior Therapy (DBT) tě učí přežít silné emoce bez toho, abys se s nimi vyprázdnil. Mirror exposure - postupné dívání se do zrcadla - ti pomáhá přestat sebe vidět jako nepřítele.

Ale nejdůležitější je terapeut. Nejde o to, jestli má titul. Jde o to, jestli tě vidí. Jestli ti řekne: „To, co cítíš, není tvoje chyba.“ Jestli ti řekne: „Tvoje tělo není vášní, je to tvoje domov.“ Jestli ti řekne: „Nemusíš být dokonalý, abys měl právo na jídlo.“

Terapie, která ignoruje stud a vina, je jako léčit zlomenou ruku, aniž bys se podíval na zranění pod kůží. Můžeš mít stabilní ruku - ale budeš vždycky cítit bolest.

Proč to všechno děláme? Protože jídlo není o váze.

Nejde o to, kolik kilo ztratíš. Nejde o to, kolik kalorií sníš. Nejde o to, jestli jsi „dokonalý“.

Jde o to, jestli se můžeš najíst a nečekat, že ti někdo řekne: „To je dobré.“ Jde o to, jestli můžeš jít na záchod a nevědět, jestli jsi „hodný“ nebo „špatný“. Jde o to, jestli můžeš být v klidu, když tělo neříká: „Něco jsi udělal špatně.“

Práce se studem a vinou není o tom, abys se stal lepším. Je o tom, abys přestal sebe trestat za to, že jsi člověk. A to je největší zázrak, který můžeš zažít.