Prarodiče v rodinné terapii: Jak rozšířená rodina ovlivňuje léčbu vztahů

Nejčastější otázka, kterou slyšíme v terapeutickém kabinetu: „Proč se náš problém nezlepšuje, i když jsme se snažili všechno napravit?“ Často je odpověď jednoduchá - neřešíte celý systém. V rodinné terapii není pacientem jen ten, kdo přijde s příznaky. Pacientem je celá rodina - včetně prarodičů, kteří mohou být klíčem k změně… nebo jejím překážkou.

Co je vlastně rodinná terapie?

Rodinná terapie neřeší jednotlivce jako izolované problémy. Řeší vztahy. Představte si rodinu jako systém, kde každý člen je kruh v koláči. Když jeden kruh posunete, změní se tvar celého koláče. To je podstata. Pokud dítě má problémy se školou, neznamená to, že je „špatné“. Může být reakcí na napětí mezi rodiči, na stárnutí prarodičů, kterým už nevěří, nebo na ticho, které se v rodině vyvinulo po smrti babičky.

Tento přístup vznikl po druhé světové válce, kdy psychologové začali vidět, že duševní potíže nevznikají ve vakuu. Vznikají v interakcích. V českém kontextu to znamená, že i když dnes žijeme v nukleárních rodinách - matka, otec, děti - příbuzní z rozšířené rodiny často stále hrají důležitou roli. Ačkoli se to může zdát jako „stará tradice“, jejich vliv je aktuální.

Prarodiče: Podpora nebo překážka?

Prarodiče nejsou jen nosiči příběhů a pečení koláčů. V rodinném systému mohou být stabilizující silou… nebo zdrojem napětí. Záleží na tom, jakou roli hrají.

V některých rodinách prarodiče poskytují:

• Emocionální podporu, když rodiče nevědí, co dělat
• Stabilitu - děti vědí, že babička je vždycky tam, když potřebují klid
• Přehled - mají jiný pohled na věci, protože už to všechno prožili

Ale v jiných rodinách jsou prarodiče:

• Neustálým kritikem rodičovského stylu
• Zdrojem konfliktů - „Když jsem já byl malý, tak jsme…“
• Neviditelnou silou, která rozhoduje o tom, kdo má pravdu - například když babička dá dítěti sladkosti, i když rodiče zakazují

V terapii neřešíme, jestli je prarodič „dobrý“ nebo „špatný“. Otázka zní: Co dělá tento člověk s dynamikou rodiny? Pokud jeho přítomnost zvyšuje napětí, terapeut pomůže najít způsob, jak ho zapojit jinak. Pokud je jeho přítomnost klíčem k odolnosti, terapeut pomůže rodině to uznat a využít.

Proč se zapojí prarodiče do terapie?

Někdo řekne: „Ale já s babičkou nemluvím už deset let.“ A přesto ji terapeut může pozvat. Proč?

Protože v rodinné terapii nejde o to, kdo je „v pořádku“. Jde o to, kdo je součástí systému. Pokud prarodič je přítomen v příbězích, ve vzpomínkách, ve vztazích - i když fyzicky ne - je součástí problému. A proto i součástí řešení.

Příklad: Dítě má úzkostné poruchy. Rodiče jsou vyčerpaní. V terapii se zjistí, že dítě často říká: „Babička říká, že to všechno je z mého zlého srdce.“

Babička nebyla v terapii. Ale její slova se staly částí rodinného příběhu. A ten příběh se musel změnit. Když se babička zapojila, ukázalo se, že se cítí vinená za to, že její dcera (matka dítěte) nebyla „dost šťastná“ v dětství. A tak přenášela svou vlastní vinnost na vnoučka. Terapie jí pomohla uznat toto napětí - a dítě přestalo být „nositelem“ cizího zločinu.

Kdy prarodiče do terapie nepatří?

Ne každá rodina potřebuje prarodiče v terapeutickém kabinetu. Někdy je jejich zapojení škodlivé. Například:

• Když prarodič je závislý na alkoholu nebo má narušenou psychiku, která by terapii přetížila
• Když se jedna strana rodiny silně odmítá zapojit a terapie by se stala bojem o moc
• Když je prarodič mrtvý - ale jeho přítomnost je stále silná v rodinném příběhu

V těchto případech terapeut pracuje s příběhem. S tím, co prarodič „říkal“, co „dělal“, co „zůstalo“. To je stejně důležité jako přítomnost živého člověka.

Co se děje v terapii, když jsou prarodiče přítomni?

Terapie s rozšířenou rodinou není „větší rodinná schůzka“. Je to jiný proces. Terapeut:

• Nejprve sleduje, kdo mluví, kdo mlčí, kdo přerušuje
• Pozoruje, kdo se snaží uklidnit, kdo se obrací k prarodiči jako k autoritě
• Zjišťuje, kdo je „příběhovým nositelem“ - kdo si pamatuje, co se kdysi stalo, a kdo to zapomněl

Pak pomáhá rodině:

• Uznat, že některé „pravidla“ (např. „v rodině se neřeší pocity“) pocházejí od prarodičů
• Přepsat staré příběhy - např. „Babička byla vždycky silná“ → „Babička byla silná, protože nikdy neměla možnost být slabá“
• Vytvořit nové hranice - např. „Rodiče rozhodují o výchově, prarodiče podporují“

Výsledek? Rodina přestává být „systémem, který se krouží kolem problému“. Začíná být „systémem, který se učí přežívat“.

Česká realita: Kde jsou prarodiče dnes?

V minulosti byla rozšířená rodina normou. Děti rostly v domácnostech s babičkou, dědečkem, strýcem, tetou. Dnes je to jinak. Většina rodin žije v nukleárních strukturách. Ale to neznamená, že prarodiče zmizeli.

Naopak - často jsou ještě důležitější. Když rodiče pracují, prarodiče pečují o děti. Když rodiče přicházejí o práci, prarodiče podporují finančně. Když rodiče ztrácejí sebevědomí, prarodiče jim říkají: „To jsem já taky prožil.“

Ale v tomto přechodu je nebezpečí. Rodiče se cítí vineni, že „nemají vlastní rodinu“. Prarodiče se cítí nepotřební. Děti se ztrácejí mezi dvěma světy - tím, který jim říká „musíš být silný“, a tím, který říká „můžeš být slabý“.

Rodinná terapie v českém kontextu není o tom, vrátit se zpět do minulosti. Je o tom, najít způsob, jak přizpůsobit staré síly novým realitám.

Co můžete udělat sami?

Nemusíte čekat na terapeuta, abyste začali změnu. Zkuste toto:

1. Sežeňte si chvíli s prarodičem - ne o problémech, ale o příběhu. Co si pamatují z vlastního dětství?
2. Přestňte říkat: „Babička to tak dělala.“ Začněte říkat: „Babička dělala to tak, protože to bylo jediné, co znala.“
3. Požádejte prarodiče, aby řekli, co mají rádi ve vaší rodině. Ne to, co by měli změnit.
4. Pozorujte, kdo v rodině je „emocionálním klíčem“. Kdo zklidňuje? Kdo zhoršuje? Co se stane, když ten člověk přijde nebo odejde?

Tyto kroky neřeší všechno. Ale vytvářejí prostor. A v tom prostoru se může změna začít.

Je rodinná terapie pro vás?

Pokud:

• Často se cítíte, že „nikdo vás nerozumí“
• Problémy se opakují, i když se snažíte všechno napravit
• Prarodiče, strýci nebo tety jsou v rodině přítomní - i když jen v příbězích
• Chcete přestat házet vinu na jednoho člena rodiny

…potom rodinná terapie může být tím, co potřebujete. Ne proto, že je někdo „špatný“. Ale protože všechno je propojené. A změna může začít tím, že někdo jen sedne a řekne: „Řekni mi, co si pamatuješ.“