Poruchy osobnosti nejsou jen „podivné“ chování. Jsou to hluboké, trvalé vzory myšlení, pocity a chování, které narušují život, vztahy a práci. Aby se s nimi lépe pracovalo, psychiatrie používá třískupinové dělení - klastry A, B a C. Tento systém není dokonalý, ale pomáhá lékařům, terapeutům i lidem, kteří se s nimi potýkají, pochopit, co se v jejich hlavách děje. Víte, proč se někdo vyhýbá všem vztahům? Proč jiný neustále vyžaduje obdiv? Proč třetí je vždy v panice, že ho někdo opustí? Odpovědi najdete v těchto třech klastrů.
Klastr A: Podivní a odtažití
Klastr A se nazývá „podivný nebo excentrický“. Lidé s poruchami z tohoto klastru nevypadají jako „normální“ lidé - ne proto, že by chtěli být jiní, ale protože jejich mozek funguje jinak. Nejčastější typy jsou paranoidní, schizoidní a schizotypální porucha osobnosti.
Paranoidní porucha osobnosti znamená, že člověk neustále věří, že mu někdo škodí. Nejde o bludy, ale o trvalé podezřívání. Každý úsměv je podezřelý, každá poznámka má skrytý úmysl. Může podávat trestní oznámení za malé věci, nevěří nikomu, ani rodině. Výsledkem je izolace - ne proto, že by nechtěl lidi, ale protože je bojí.
Schizoidní porucha osobnosti je jiná. Tito lidé nejsou podezřívaví, ale prostě nechtějí vztahy. Emoce mají jako vypnuté. Nezajímá je chvála ani kritika. Rádi jsou sami, dělají věci, které nevyžadují komunikaci. Můžou být výborní pracovníci, ale nikdy nebudou „jedním z týmu“. Nejsou „chladní“ z zlé vůle - prostě neumí spojit se s ostatními.
Schizotypální porucha osobnosti je blíže k psychóze. Lidé s touto poruchou mají zvláštní návyky - mluví složitě, nosí neobvyklé oblečení, věří v magické myšlenky. Mohou zažívat krátké halucinace, když jsou pod stresem. Nejsou schizofreničtí, ale jejich svět je trochu jiný. Často se cítí „jiní“, a proto se vrací k izolaci - ale ne proto, že by nechtěli lidi. Oni prostě nevědí, jak se s nimi spojit.
Klastr B: Dramatičtí a emocionální
Klastr B je nejvíce známý - a nejčastěji špatně pochopený. Tady patří disociální, histrionská, narcistická a emočně nestabilní porucha osobnosti. Všichni mají jedno společné: silné emoce, ale neumí je řídit. Chovají se dramaticky, hledají pozornost, nebo se chovají bez ohledu na ostatní.
Disociální (antisociální) porucha osobnosti je nejnebezpečnější. Lidé s touto poruchou nezažívají vinení. Lžou, krádají, týrají, nezajímá je, kdo se z toho zraní. V dětství často byli šikanovali, záškoláři, zneužívali zvířata. V dospělosti se stávají kriminálníky, ale také mohou být úspěšní podvodníci - dokážou vypadat přesvědčivě. Není to „zlý člověk“. Je to člověk, který nemá vnitřní kompas pro morálku.
Histrionská porucha osobnosti je jako živý televizní pořad. Každý pohyb, každé slovo je na pozornost. Přehánějí emoce, vypadají dramaticky, mohou se předstírat nemocnými, když nejsou. Nejsou závislí na lásce - jsou závislí na tom, aby je někdo viděl. Když nejsou v centru pozornosti, cítí se neexistující.
Narcistická porucha osobnosti je založená na nadměrném sebevědomí. Tito lidé věří, že jsou lepší než ostatní. Potřebují obdiv, neustále. Když je někdo kritizuje, reagují agresivně nebo se stahují. Nemají empatii - nechápou, jak se jiní cítí. Ale pod povrchem se často cítí prázdně a nebezpečně. Jejich „velikost“ je krytka pro hlubokou nejistotu.
Emočně nestabilní porucha osobnosti má dva podtypy: impulzivní a hraniční. Impulzivní typ reaguje na kritiku výbuchy, násilím, sebevražednými hrozbami. Hraniční typ je složitější - jeho emoce se mění za pár minut. Může mít jednoho „ideálního“ přítele a o pár dní ho nenávidět. Cítí se prázdně, bojí se opuštění, často se zraní. Mnoho lidí s touto poruchou se cítí „ztracení“ - nevědí, kdo jsou, když nejsou s někým.
Klastr C: Strach a úzkost
Klastr C je skupina lidí, kteří se bojí. Nebo spíš - bojí se, že se něco zhorší. Tady patří úzkostná, závislá a obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Všichni se snaží o kontrolu - ale ne nad světem, ale nad svým vnitřním strachem.
Úzkostná porucha osobnosti znamená, že každý vztah vyvolává úzkost. Lidé s touto poruchou se cítí nezdatní, nevážení, nezvládají kritiku. Proto se vyhýbají kontaktům - i když touží po lásce. Jsou samotáři ne proto, že je to líbí, ale protože se bojí, že je někdo odmítnut. Můžou být velmi slušní, ale nikdy nevěří, že jsou dostatečně dobrí.
Závislá porucha osobnosti je těžká. Lidé s ní potřebují, aby někdo rozhodoval za ně. Nechají se vést, bojí se samostatnosti. Když někdo odchází, cítí se ztracení. Můžou tolerovat zneužívání, protože se bojí být sami. Nejsou „slabí“ - jsou přežili v prostředí, kde se naučili, že jejich hlas nezazní.
Obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti je nejvíce přehlížená. Lidé s ní nejsou „příliš čistí“ - jsou příliš ovládaní. Potřebují všechno dokonalé: plány, seznamy, časy. Neumí delegovat. Když někdo udělá něco špatně, cítí se, jako by se to stalo s nimi. Jsou příliš svědomití, příliš šetří, příliš se drží pravidel. Někdy jsou výborní zaměstnanci - ale nikdy nejsou šťastní. Vždycky je něco „štěká“.
Co když to nezapadá do klastru?
Třískupinové dělení je užitečné - ale není pravda. V praxi se často setkáte s lidmi, kteří mají znaky z více klastrů. Někdo má narcistické rysy a zároveň úzkostné. Někdo s hraniční poruchou má i schizotypální prvky. To se děje u 40-60 % lidí s poruchou osobnosti.
Česká psychiatrie už ví, že tohle dělení je jen nástroj. Prof. Jiří Raboch z 1. LF UK říká: „Ve skutečné praxi se často setkáváme se smíšenými typy, které do klastrů nezapadají.“
Díky tomu se v posledních letech přechází k novějšímu modelu - alternativnímu modelu poruch osobnosti (AMPD) z DSM-5-TR. Ten neříká: „Máš poruchu z klastru B.“ Ale: „Máš vysokou úroveň negativních emocí, nízkou společenskou vědomost a nízkou sebevědomí.“ Je to jako přechod od klasifikace podle barev k měření intenzity odstínů.
Česká klinika na VFN v Praze už tento nový přístup testuje. A v ICD-11, která je od roku 2022 platná, třískupinové dělení už vůbec neexistuje. Klasifikuje se podle závažnosti a typů problémů - ne podle „typů lidí“.
Proč to vůbec existuje?
Třískupinové dělení nebylo vymyšleno, aby někoho osudně označil. Bylo vytvořeno, aby se dalo s poruchami pracovat. Bez něj bychom měli 10 různých „zvláštních“ poruch - a nevěděli, co mezi nimi spojuje.
Pro začínající terapeuty je to jako mapa. Ukazuje, kde začít. Pro pacienta může být osvobozující: „Takže já nejsem jediný, kdo se tak chová.“
Na fóru Anonymní emoce napsal někdo: „Klastry mi pomohly pochopit, proč se moje chování podobá znakům hraniční poruchy. Bylo to osvobozující.“
Ale je důležité pamatovat: porucha osobnosti není identita. Je to vzor chování - a jako každý vzor, může se změnit. S terapií, podporou a časem se lidé mohou naučit jinak reagovat. Klastr A, B nebo C neříká, kdo jsi. Říká, jak se tvůj mozek naučil přežívat - a to je jen začátek cesty.
Co dělat, když si myslíte, že máte poruchu osobnosti?
Nechte se vyšetřit. Neřešte to sami. Diagnostika probíhá pomocí strukturovaného rozhovoru - například SCID-5-PD. Je to dlouhý proces, ale nejde o „zatýkání“. Jde o pochopení.
Nejčastější poruchy v ČR jsou z klastru C - 45 % pacientů. Pak následuje klastr B (35 %) a klastr A (20 %). Mezi lety 2018-2022 vzrostla diagnóza emočně nestabilní poruchy o 22 %. To znamená, že více lidí hledá pomoc - a to je dobrá zpráva.
Nejde o to, abyste se „zachovali“ do nějakého klastru. Jde o to, abyste pochopili, proč se cítíte tak, jak se cítíte. A pak - krok za krokem - se naučili žít jinak.
Je možné mít poruchu osobnosti i při normálním životě?
Ano. Mnoho lidí s poruchou osobnosti má stabilní práci, rodinu a přátele. Porucha se projevuje v určitých situacích - například při stresu, v konfliktech nebo při pocitu opuštění. Někteří lidé s narcistickou nebo obsedantně-kompulzivní poruchou jsou dokonce úspěšní ve své profesi. To neznamená, že nejsou nemocní - jen že se jim daří přizpůsobit se společnosti. Ale vnitřní boj je stále reálný.
Může se porucha osobnosti vyléčit?
Neexistuje „vyléčení“ jako u chřipky. Ale porucha osobnosti se může výrazně zlepšit. Terapie, zejména dialektická behaviorální terapie (DBT) pro hraniční poruchu nebo kognitivně-behaviorální terapie (CBT) pro obsedantně-kompulzivní, ukazují výsledky u 60-70 % pacientů. Změna je pomalá - trvá roky - ale může být hluboká. Lidé se naučí rozpoznávat své vzory, reagovat jinak a budovat zdravější vztahy.
Proč se některé poruchy v posledních letech častěji diagnostikují?
Nejsou víc, jen se lépe rozpoznávají. V minulosti se například emočně nestabilní porucha přehlížela jako „náladovost“ nebo „slabost“. Dnes máme lepší nástroje, větší povědomí a méně stigmatu. Také více lidí hledá pomoc. A to je důležité - ne proto, že bychom měli víc nemocných, ale protože se nám podařilo lépe vidět, co se děje.
Je třískupinové dělení stále užitečné, když ICD-11 už ho nepoužívá?
Ano, ale jako nástroj, ne jako pravda. Třískupinové dělení je výborné pro výuku, komunikaci mezi odborníky a pro začátečníky. Pomáhá pochopit základní vzory. ICD-11 je pokročilejší - ale pro mnoho lidí je příliš abstraktní. V praxi se používá oba systémy: klastry pro rychlý přehled, dimensionální přístup pro individuální plán terapie.
Co dělat, když mám znaky poruchy osobnosti, ale nechci jít k lékaři?
Nejprve si přečtěte o tom, co to znamená - ne jen z internetu, ale z důvěryhodných zdrojů, jako je Národní zdravotnický informační portál nebo Psychiatrie.cz. Zkuste si vedení deníku: zapisujte, kdy se cítíte nejhoršie, co se stalo předtím a jak jste reagovali. To vám pomůže vidět vzory. A pak - pokud se cítíte připraveni - hledejte terapeuta. Nechcete se „vyléčit“ - chcete se naučit žít lépe. A to je cokoli, co stojí za to.
