Přejídání není otázka slabosti nebo nedostatku vůle. Je to komplexní duševní porucha, která se projevuje opakovanými epizodami, kdy člověk konzumuje neobvykle velké množství jídla během krátké doby - často jen pár hodin - a přitom cítí úplnou ztrátu kontroly. Toto chování se opakuje alespoň jednou týdně po dobu tří měsíců a není doprovázeno způsobováním zvracení, přílišným cvičením ani užíváním projímadel, jak tomu bývá u bulimie. Většina lidí s touto poruchou se cítí stydět, izoluje se a dlouho skrývá svůj problém. A přesto je to nejčastější porucha příjmu potravy ve Spojených státech i v Evropě, s odhadovanou prevalence mezi 0,6 % a 1,8 % dospělých žen a 0,3 % a 0,7 % mužů.
Proč se přejídání stává závislostí?
Přejídání není jen o hladu. Je to způsob, jak si člověk vyrovnává emocionální bolest - stres, smutek, úzkost, sebeobviňování. Mozek při konzumaci jídla uvolňuje dopamin, který dočasně uklidní náladu. Ale efekt je krátký. Po epizodě přijde pocit viny, hanby a vyčerpání. A tak se cyklus opakuje: emocionální bolest → jídlo jako útěcha → pocit viny → větší bolest → znovu jídlo. Tento cyklus je silně propojený s omezením stravy. Lidé, kteří se snaží striktně omezovat jídlo, často nakonec „přeskočí“ hranici a začnou přejídat. Je to jako napínání pružiny: čím víc ji tlačíš dolů, tím víc se následně odrazí.
Neurobiologické výzkumy ukazují, že u lidí s poruchou přejídání dochází k poruchám v oblastech mozku odpovědných za odměňování, inhibici a regulaci emocí. To znamená, že jejich mozek lépe reaguje na jídlo jako na „odměnu“, ale horší se vypořádává s impulzy a negativními pocity. To není výběr. Je to stav, který lze léčit, ale ne tím, že se prostě „přestane jíst“.
Kognitivně behaviorální terapie (CBT) jako zlatý standard
Nejúčinnější formou léčby je kognitivně behaviorální terapie (CBT), která je doporučována nejen v USA, ale i v Británii, Německu a České republice. CBT pro přejídání se nezaměřuje na hubnutí. Jejím cílem je přerušit ten nebezpečný cyklus „omezení - přejídání - vina“. První krok je sebehodnocování: pacient si začne zapisovat, kdy, kde, proč a co jí. Často se ukáže, že přejídání přichází v určitých situacích - například po práci, večer, když je někdo sám, nebo po konfliktu s partnerem.
Druhý krok je změna jídelního režimu. Mnoho lidí přejídačů jí jen dvakrát denně nebo se striktně omezuje. CBT je učí jíst pravidelně - tři hlavní jídla a dvě svačiny - bez odměňování nebo trestání. Tím se snižuje fyzický hlad a psychická touha po „zakázaném“ jídle. Třetí krok je práce s myšlenkami. „Jsem tuková, nikdy nebudu dobrá.“ „Když jsem přejedl, je to konec.“ Tyto myšlenky nejsou pravda. CBT pomáhá je identifikovat, vyvolat pochybnosti a nahradit je realističtějšími. Například: „Jednou jsem přejedl. To neznamená, že jsem selhal. To znamená, že jsem potřeboval pomoc.“
Studie ukazují, že až 50 % lidí s poruchou přejídání dosáhne úplné remise po CBT. Další 40 % výrazně sníží frekvenci epizod - například z 10x týdně na 1x měsíčně. A to vše bez příjmu léků. CBT také zlepšuje sebevědomí, snižuje úzkost a deprese, které často přejídání doprovází.
Interpersonální psychotherapie: Když problém není v hlavě, ale ve vztazích
Někdo přejídač nemá problém s jídlem. Má problém s lidmi. Interpersonální psychotherapie (IPT) se zaměřuje na vztahy - jak jsou napjaté, jak jsou nevyrovnané, jak člověk kompenzuje nevyřešené konflikty jídlem. Například: žena, která se cítí ignorována svým partnerem, začne večer přejídat, protože jídlo je jediná věc, která ji „pohladí“. Nebo muž, který se bojí konfliktů s rodiči, a proto jí, aby se vyhnul rozhovoru.
IPT pomáhá lidem naučit se komunikovat, stanovovat hranice, řešit konflikty a hledat podporu tam, kde ji potřebují. Až se naučí řešit vztahy jinak než jídlem, přejídání přestává být potřebné. Výzkum ukazuje, že IPT je stejně účinná jako CBT - ačkoliv může trvat déle. Je ideální pro lidi, kteří cítí, že jejich přejídání je spojené s rodinnými, partnerovými nebo pracovními problémy.
Co se děje v praxi? Příběhy lidí, kteří překonali přejídání
Jedna žena z Madisonu, která přejídala 12 let, začala CBT po tom, co se jí podařilo ztratit 20 kilogramů, ale přejídání se nezastavilo. „Myslela jsem, že když zhubnu, všechno bude v pořádku. Ale ne. Měla jsem pocit, že jsem sama, že jsem špatná. CBT mi ukázala, že jídlo mi sloužilo jako štít. Když jsem začala mluvit o tom, co se děje ve mě, štít se začal rozbíjet.“ Po 16 sezeních snížila frekvenci přejídání z 15x týdně na 1x měsíčně.
Jiný muž, který se snažil hubnout po deset let, řekl: „Vždycky jsem myslel, že jsem líný. Ale nebyl jsem líný. Byl jsem zraněný. IPT mi pomohla pochopit, že přejídání bylo způsobem, jak se bránit před tím, že by mě někdo nechal sám.“ Po šesti měsících terapie přestal přejídat úplně.
Ne každý příběh má šťastný konec. Mnoho lidí nemá přístup k terapeutovi specializujícímu se na poruchy příjmu potravy. V České republice je pouze pět center, která nabízejí specializovanou léčbu BED. A veřejné pojištění často hradí jen 10 sezení - což je méně než polovina toho, co je potřeba. „V mé oblasti není nikdo, kdo by to uměl,“ napsal jeden pacient na fóru. „A když jsem se pokusil najít soukromého terapeuta, cena byla 1 500 Kč za sezení. To nemůžu platit.“
Nové cesty: Digitální terapie a budoucnost léčby
Technologie mění přístup k léčbě. FDA schválila v roce 2023 dvě digitální aplikace pro léčbu přejídání - Noom Weight Coach a Rise modular CBT. Tyto aplikace poskytují strukturovaný CBT program, který lze absolvovat doma. V klinických studiích snižují epizody přejídání o 45-55 % za 12 týdnů. V České republice probíhá pilotní projekt s česky lokalizovanou CBT aplikací, která má 60 % přilnavost - o 20 % více než tradiční ambulantní léčba v oblastech s nedostatkem specialistů.
Budoucnost se blíží k personalizované léčbě. Výzkumníci zkoumají kombinaci psychotherapie s neuromodulačními technikami, jako je transkraniální magnetická stimulace (TMS). V pilotních studiích TMS snížila přejídání u rezistentních pacientů o 30-40 %. To je slibné, ale stále v experimentální fázi.
Proč léky nejsou první volbou?
Existují léky, které se používají - například lisdexamfetamin nebo antidepresiva. Ale většina odborníků je shodná: léky nejsou první volbou. Psychotherapie je efektivnější, trvalejší a nemá vedlejší účinky. Léky mohou pomoci v případě, že je terapie nedostupná nebo když pacient má závažnou deprese. Ale samotné léky neřeší hlavní příčinu. Jídlo zůstává způsobem, jak se vyrovnat s emocemi - a to se nezmění jen proto, že se změnila chemie mozku.
Co dělat, pokud to zní jako ty?
Pokud si říkáš: „To je přesně já.“ Nejsi sám. A nejsi zlý. Nejsi slabý. Jsi člověk, který se snaží přežít. První krok není hubnout. První krok je přiznat, že potřebuješ pomoc. A že tato pomoc existuje.
Na začátku hledej terapeuta, který má zkušenosti s poruchami příjmu potravy. Ne každý psycholog je pro to připravený. Zeptej se: „Máte zkušenosti s léčbou binge eating disorder? Používáte CBT nebo IPT?“
Nečkej, až se to „zlepší samo“. Porucha přejídání se nevyléčí sama. Ale může se vyléčit. S pravou podporou, s pravou terapií, s časem. A nejde o to, kolik kilogramů zhubneš. Jde o to, jestli se můžeš znovu cítit v klidu u stolu. Bez viny. Bez hrůzy. Bez potřeby jíst, aby ti něco řeklo: „Jsi v pořádku.“
Je to možné. Více než polovina lidí to zvládne. A ty můžeš být jedním z nich.
